DOMŮ
11.12.2004
Kolega.
Je pozdní noc , já mám za sebou náročný den a vlastně bych měl spát. Jenže asi se mi nepovede usnout, dokud ze sebe nesetřesu příběh který jsem dneska slyšel. Tak jako u všech silných příběhů, je docela těžké určit o čem vlastně je, proto tak střízlivý titulek a při vyprávění bych se docela rád vyvaroval svých běžných slovních exhibic.Popíjení kávy a tlachání, při kterém se řeči přelévají kolem stolu , mluví se o všem a o ničem, mám pocit , že nejen u nás takhle vypadá začátek téměř každé směny. Před tou dnešní jsem k malému hloučku kolegů , v uvolněné atmosféře páteční odpolední, přednášel svůj monolog o učitelkách. Je to moje oblíbené téma. Nemám je rád. Za tu dobu co se děti potloukají po různých školách bych mohl napsat z fleku článek o tří tisíci slovech a jen málo z nich by bylo dobrých.
Někdo poslouchal se zájmem, někdo mojí litanii už slyšel stokrát. Víc než co jiného to byl rituál. Někdo povídá, někdo poslouchá, třebas i řeči které se opakují. Svět se pořád točí dokola a věci zůstávají na svých místech. Tedy, většinou.
Když jsem si dostatečně postěžoval, zareagoval jeden kolega zasněným povzdechem : „Učitelky….“ A pak se na mě otočil s otázkou: „O svým klukovi jsem ti už vyprávěl?“ Kolegu znám asi tři roky a zhruba stejně mu asi zbývá do důchodu, generačně je úplně jinde, neznáme se příliš důvěrně. Vím, že má dceru, díky ní i vnuka, o synovi jsem nikdy nic neslyšel. Vrtím tedy hlavou.
Kolega začíná vyprávět. Jak jeho kluk do šesti let běhal, jezdil na kole, hrál fotbal, učil se lyžovat. Pak najednou začal často zakopávat. Pak zakopávat a padat. A čím dál tím častěji. Doktor nemohl najít žádnou příčinu. Ani víc doktorů. Až jeden neurolog určil diagnózu. Svalová dystrofie. Pro kolegu to v první okamžik bylo jen slovo. Zvuk bez obsahu. Během příštích let se o svalové dystrofii měl dozvědět první poslední.
V kostce šlo o to, že jeho chlapci přestala přibývat svalová hmota. Nejprve přestal běhat. Pak chodit do schodů. V devíti letech jel na prázdniny do lázní. Když za ním rodiče přijeli na návštěvu, kluk jim přijel naproti , na vozíku. „Pojď , vstávej, neseď , to musíme rozchodit“ říká mu kolega. „Tati , já už nechodím.“ „Ale neboj se , jen tady po rovině“ „Tati , ani po rovině,“ vrtí hlavou kluk.
Po prázdninách nastoupil do školy pro postižené. Kolega si to zařídil v práci tak, že ráno mohl kluka snést na zádech k autu , odvést do školy a odpoledne vyzvednout a přivézt domů. Den co den. Ovšem jednou se stalo, že musel na pár dní neodkladně pryč. Jeho paní syna nemohla ani nosit ani vozit autem. A škola byla v podstatě ta jediná činnost která synovi zbývala. Bavila ho.
Třídní učitelka se nabídla , že bude kluka vozit. Sama měla řidičák ale ne auto. Ráno přijela ke kolegovi domů na kole, snesla kluka před dům a v kolegově autě odvezla jeho syna do školy a odpoledne zpátky. Zaparkovala auto, vytáhla z garáže kolo a jela domů. Když jí nutili aby si po dobu co bude syna vozit auto nechávala u sebe , odmítala. Bála se , že jí ho před domem ukradnou. „Tak ať ukradnou“ mával rukou kolega. Nedala se přesvědčit. Jezdila na kole. 14 dní. V zimě.
„Jo ty vole , to byla učitelka.“ Ještě po letech , když to vypráví, kroutí nad tím nevěřícně hlavou. Všichni jsme se zmohli jen na přikývnutí, a civěli jsme na naše hrnky ve kterých nám stydlo kafe. Nevím jak ostatní ale já měl dojem že to ještě pořád není všechno. Nebylo. Kolega se podrbal na nose a pak dodal.
„Když bylo klukovi sedmnáct, tak takhle sedíme v obýváku a koukáme na televizi. Kluk najednou zalapá po dechu padne na mě. Za chvilku mi umřel v náručí.“ Nastalo ticho. Asi bychom tam seděli věčnost, kdyby vyprávěč nedopil jedním douškem svoje kafe a neprohlásil: „Je pátek, tak jdem ať to máme rychle z krku“ Tož tak…
Komentáře
Drsná pointa... (aTeo - Mail - WWW) Vloženo 11.12.2004, 15:00:22
Co dodat.. (Johaness Alf - Mail - WWW) Vloženo 11.12.2004, 16:36:35
Jsou články, ke kterým není potřeba vůbec nic dodávat, a tenhle patří rozhodně mezi ně.
(Mahu - Mail - WWW) Vloženo 11.12.2004, 19:24:14
souhlasim s J.A.
Kupodivu.. je co dodat. (binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 11.12.2004, 21:44:43
Jedna ze čtenářek mi poslala reakci mailem ,naštěstí se mi ji podařilo přemluvit a získat od ní svolení přidat její příběh sem. Myslím, že by byla velká škoda kdyby zapadnul.
Podobný příběh znám docela zblízka. Moje maminka si do třídy vzala holčičku Ivanku, měla ji od první do čtvrtý třídy s touhle diagnózou. Nikdo by ji do normální školy nevzal, protože u nás v tý době, tuším, nebyla bezbariérová škola a Ivanka už jako prvňák nezvládala schody. Mamina měla pár let před penzí, fyzicky už taky nebyla zrovna Jura, ale Ivanku si vzala s tím, že jí do schodů (třída pro prvňáky v patře) bude pomáhat a pak se uvidí (zároveň musela zvládat dozor před vyučováním v šatnách a o přestávkách a mělo to podobný mírný komplikace, o který nikdo z kantorů moc nestál, pár let si prostě neuvařila v práci ani kafe, protože nebylo kdy, ale přehled o dětech si dokázala zařídit a zvládat). Ivanka byla moc šikovná, měla hrozně fajn maminku a naše máti má měkký srdce. Postupem času Ivanka přestala chodit úplně, mamina ji musela tahat v náručí o přestávkách po záchodech... několik desítek kilo vážící dítě s půlkou těla bezvládnou několikrát denně, ráno a odpoledne už ji do třídy rvaly na vozíku po schodech ve dvou s Ivančinou maminkou. Obě věděly, že prognóza zní - Ivanka pravděpodobně nepřežije pubertu , nejvýše o pár let, pak jí selžou i svaly mezižeberní, nebude schopná dýchat. Šlo to od špiček nohou k hlavě, přes hrudník to už nepřejde, nelze.
Když se děti přesouvaly do tělocvičny a podobně, tak si mamina chodila ke kolegyním "půjčovat" osmáky - nosiče o). Když byla mamina nemocná a suplovalo se, Ivanka do školy nechodila. Koulely to takhle celý čtyři roky, pak šla malá na druhej stupeň, byla už opravdu moc těžká a nešlo to takhle zvládat dál, přešla někam do internátní školy pro postižený děti, dnes je snad v Jánských lázních, tam je taky nějaká škola s doprovodnou léčbou.
Nejvíc se mi na tom líbilo, jak mamina smetla hned od začátku šanci na šikanu a posmívání. Než malá nastoupila (až někdy v říjnu, než se věci zařídily)mezi prvňáky , tak si máti s dětmi dlouze promluvila, vlídně nadhodila, že nemoc či úraz se může stát komukoli atd atd. Vždycky s dětmi hodně mluvila a nenásilně je vedla ke správnýmu cítění dobra a zla, spravedlnosti... Na to většina učitelek v záplavě povinností kašle. Mamina děti celý roky nenápadně hecovala k tomu, že je věcí prestiže Ivance v případě potřeby pomoct, podat jí z podlahy tužku a zároveň její nemoc zbagatelizovala jako že o nic nejde, mimo nožiček je Ivanka přeci úplně normální. Fungovalo to parádně. Děti třeba v jídelně normálně držely Ivance místo ve frontě (převlíkání a kdeco jí trvalo dýl) a bránily ji před blbejma kecama dětí z cizích tříd. A Ivanka byla fakt moc fajn, měla děti ráda a byla za ledacos mile jemně vděč! ná, normální veselá a pohodová holčička.
Pokud se pamatuju, tak měla mamina za ty roky ve školství víc porůznu nemocných dětí, se kterými měla různý starosti, třeba Tomáška, co měl pár let vývod střeva přes břišní stěnu, pak se uzdravil a další děti. Podobný věci se běžně dějou, akorát nejsou moc vidět, určitě jsou mnohem víc přehlídnutelný než učitelka v lednu na kole o). Je to takový nenápadný, nenásilný prosazování dobra a vlastní víry ve správný věci. A taky je fakt, že děti měly vždycky maminu rády, pamatuju, jak bylo směšný a hezký, když jí mutující pubertáci, který učila jako nejvýš desetiletý, chodili hrdě ukazovat vysvědčení, občas až do matury o).
(carpenter - Mail - WWW) Vloženo 12.12.2004, 14:01:51
no, hezkej článek.
Osobně mám na učitele a učitelky trošku jinej názor, ale sem se to nehodí.
Přidání komentáře...