DOMŮ
1.12.2004
Tady je Orwellovo!
Ve svém románu 1984 ukazuje George Orwell jak pod neutuchajícím proudem propagandy a cyklicky se opakujících , ohlupujících cvičení člověk ztrácí schopnost samostatně uvažovat a proměňuje se ve vyprázdněnou nemyslící loutku v rukou režimu. Režim , který se něco takového pokoušel provádět nám všem se naštěstí odporoučel, jenže teď se mi zdá, že se jej pokouší v tomto ohledu úspěšně zastoupit můj zaměstnavatel.Už kdysi tady jednou padla otázka, jestli nepracuji v jaderné elektrárně , na kterou jsem tehdy pravdivě odpověděl, že nikoliv. Pracuji v jiném oboru, který má s jadernou energetikou společné to,že pro dohled nad naším oborem je zřízen státní ústav , obdoba Státního ústavu pro jadernou bezpečnost. U jaderné energetiky se jedná především o dohled nad bezpečností provozu , v našem oboru stát přísně vyžaduje vysokou kvalitu konečného výrobku.
Důvody jsou prosté, dodat na trh vadnou židli je pouhopouhá lapálie , kdežto kdyby se na trh dostaly naše vadné výrobky, znamená to koledovat si o malér netušených rozměrů a nejde jen o nějaké plané obavy, některé zahraniční firmy podnikající ve stejném byznyse už okusily trpkou chuť skutečně spektakulárních průserů.
Je dobře známo, že hlavní zdrojem chyb v každém systému je člověk. Princip jakým v našem oboru státní a vnitropodnikové předpisy eliminují potenciální množství lidských chyb na množství co nejbližší nule, tak trochu připomíná princip Orwellova světa. Donekonečna se opakující proud direktiv, nařízení a podrobných návodů doslova na cokoliv , které jsou neustále a pořád dokola všem zaměstnancům znovu a znovu připomínány.
Podrobné návody na cokoliv se nazývají Standardní operační postupy (SOP) a jedno z nejpopulárnějších eSÓPéček obsahuje dokonce podrobný návod jak se svléknout do trenýrek. K tomuto řízenému striptýzu dochází v takzvané personální propusti nebo-li hygienické smyčce, což je místnost založená na principu přechodové komory v raketoplánu, jen je věští , nekrouží kolem země rychlostí osm kilometrů za sekundu a neodděluje raketoplán od pustého vesmíru ale dva prostory s rozdílnou třídou čistoty. Projít tudy osmkrát denně vás naučí natahovat si kalhoty až třikrát rychleji než je běžný civilizační průměr.
Jelikož chápu logiku těchto opatření a jelikož mě za podobné šaškárny podnik docela dobře platí, reptám při provádění takového tělocviku jen tolik aby se neřeklo, že si nechám všechno líbit. Ovšem poslední dobou se v poměrně logických i když přísných opatřeních začíná objevovat nový, podezřelý prvek. Tímto prvkem jsou záhadné názvy všemožných dokumentů, které upravují chování zaměstnanců i výrobní postupy.
Začalo to nenápadně , když se spolu s SOP najednou počaly vyskytovat jakési Schvalovací listy řízeného dokumentu a vyvrcholilo to nedávno, když jsem si všiml, že dříve prostý Seznam vstupních surovin , dnes nese v záhlaví hrdý titul: VOLN TISK PŘKL CHPS KDPŘ KPŠA MAPO PZÚP a přísahám, že jsem si nepřimyslel ani písmenko!
Pustil jsem se do menšího průzkumu a všem dvaceti lidem, kterým tenhle papír projde rukama jsem položil otázku jestli vědí, co ta zkratka (předpokládám že je to zkratka) znamená. Pokud už začínáte tušit , že z těch dvaceti lidí nikdo neměl ani tušení, tak tušíte správně. Jelikož jsem se nechtěl smířit z vlastní neznalostí , začal jsem se poptávat poněkud šířeji.
Jediné co jsem se dozvěděl, bylo, že celou tuhle papírovou dělostřelbu řídí jakési Dokumentační oddělení, bohužel, ačkoliv v podniku už pracuji hezkou řádku let, nikoho z dokumentačního oddělen neznám osobně. Když jsem zjistil, že dokonce ani neznám nikoho kdo by kohokoliv z Dokumentačního oddělení osobně znal,protože Dokumentační oddělení komunikuje se zbytkem světa, jak jinak, než pomocí dokumentů , které se zčista jasna objevují ve firemní poště, začal jsem jak se říká :“jevit jistý neklid.“ A čas od času se mi tento neklid promítne i do podivných snů, jejichž inspiračním zdrojem jsou zřejmě rovným dílem realita, George Orwell , Franc Kafka a Raymond Chandler . V tom snu…
…vcházím do administrativní budovy , u recepčního pultu se tam nudí slečna s postavou , která by se klidně mohla objevit na obálce nějakého časopisu pro pány, kdyby jí ovšem někdo dokázal do ucha pošeptat částku, která by ji vytrhla z nevyléčitelné letargie. Mě se to povedlo hned první větou. „Kotě, kde tady najdu dokumentační?“
Na tváři se jí vystřídalo několik různě odstupňovaných výrazů hrůzy , pak se ovládla, otočila kamsi do dozadu a zvolala: „Šéfe, tady někdo hledá dokumentační!“ Její šéf , který se vynořil na scéně jako duch , by určitě vypadl jako Al Pacino, kdyby měl na hlavě nějaké vlasy. „Co tam chcete?“ otázal se mě hlasem ve kterém se mísilo pohrdání s čímsi mnohem hrozivějším a nebezpečnějším, snad slivovicí.
„Donáška květin“ zalhal jsem bez jediného mrknutí , vytáhl z náprsní kapsy devadesát devět karafiátů a zamával mu s nima před tím, co používal místo nosu. Kývnul směrem k výtahům a procedil mezi zuby: „Třináctý patro.“ Netušil jsem že to půjde tak hladce.
Zmáčknul jsem třináctku , dveře se zavřely a já sledoval jak na displeji naskakuje jedno číslo za druhým. Jízda netrvala ani minutu.Jedna , dvě , tři …… Třináct. Cink ,pink, dveře se otevřou a já jimi procházím. Mírné zachechtání, které dveře při zavírání vydají, považuji za sluchový klam.
Stojím na parkovišti u benzínové pumpy British Petrol. Parkoviště je téměř prázdné, až na dvě žluté dodávky na rozvoz pizzy. Otočím se a dveře od výtahu jsou teď zavřené , špinavé, opatřené zašmudlanou cedulkou s nápisem ÚKLID. Rozhlédnu se. Velké digitální hodiny nad jedním z čerpadel ukazují půl třetí odpoledne, ale to je jasný nesmysl. Venku je tma jako v pytli, na obloze svítí tisíce hvězd a dva měsíce, ten zelený o něco menší.
Na obzoru plápolají světla většího města , které mi silně připomíná Jindřichův Hradec , což je vážně divné, protože v Jindřichově Hradci jsem v životě nebyl. Vydám se k benzínové pumpě, vstoupím do obchodu , mládenec u pultu ani nezvedne oči od časopisu s nějakou zelenou ještěrkou na obale. „Mládenče, asi jsem trochu zabloudil, co je zač támhleto město?“ Podívá se na mě s výrazem, který si obvykle rezervujeme pro slaboduché a utrousí: „Chomutov, přece.“ a vrátí se ke čtení. „Myslel jsem si to.“ pravím já a v hrdlo lžu, protože jsem si myslel , že je to Jindřichův Hradec a benzínovou pumpu jsem považoval za dokumentační oddělení. „Dejte mi prosím jedny chesterfieldky“ požádám mladíka abych svedl konverzaci nějakým normálním směrem a hned po zaplacení odcházím ven.
Venku si vzpomenu, že už nějaký čas nekouřím, zmuchlám krabičku a aniž bych jí otevřel, mrsknu sní o zem. Krabička se na mě vyčítavě podívá a se znechuceným brumláním se odplazí někam do kouta. Pochopím, že je nejvyšší čas vypadnout.
Špinavé dveře s cedulkou ÚKLID naštěstí jsou snadno otevřít a opravdu vedou do výtahu. Chvíli váhám nad tlačítkem „Přízemí“ ale nechce se mi tak snadno se vzdát a nakonec mačkám dvanáctku. Cink pink, dveře se otevřou a já vycházím do osvětlené chodby , přímo naproti výtahu je na její stěně hráškovou zelení vyvedena veliká dvanáctka. Chodba se táhne na obě strany od výtahu a je pustá a prázdná.
Vpravo od výtahu vidím schodiště vedoucí vzhůru a pouští se po něm jen s malým zaváháním. Vyběhnu jedno patro. Stejná chodba jako ve dvanáctém, jen s tím rozdílem, že tady se po ní prohání sem a tam chlapík na kolečkových bruslích. „Ehm..prosím vás, kde tu najdu Dokumentační oddělení“ ptám se bruslaře a ten mezi dvěmi piruetami ukáže prstem dolů. „Musíte do třináctky!“ křikne na mě a trojitým Salchovem zmizí za vzdálenějším ohybem chodby. Teprve teď si všimnu číslice čtrnáct. Je stejně velká jako dvanáctka o patro níž, ale modrá. Než si stihnu rozmyslet co dál, někdo mě ze zadu praští tři a půl tunovou nedobytnou pokladnou a já se složím na zem.
Když přijdu k sobě , vidím, že mě někdo táhne po podlaze odporně páchnoucího sklepení, ze stopu prosakuje voda a ve vzduchu se kromě neuvěřitelného zápachu vznáší kakofonie příšerných zvuků, ten nejhorší , který občas přehluší všechny ostatní, zní jako když se někdo pokouší strouhat mrkev parním bucharem.
Snažím se zahlédnout kdo , že mě to vláčí po zemi, ale jakmile se mi to povede, vzápětí toho lituji. Ten chlápek je tak hnusnej a obrovitej, že kdyby ho někdo zavřel do klece ke gorilám, všechny gorily by okamžitě požádali o politický azyl v pavilonu hrochů. Moje situace se mi vůbec nelíbí. Ani trochu. Naštěstí se vždycky probudím tři vteřiny po té, co se před námi otevřou jakési dveře, ze kterých se s příšerných chechotem ozve, „Já ti ukážu Dokumentační oddělení!“. Docela se bojím co uvidím, když budu jednoho dne spát příliš tvrdě...
Komentáře
(Frederik - Mail - WWW) Vloženo 01.12.2004, 18:49:47
Nejenom zaměstnavatel, ale i třeba Bush a jeho neocons. Orwell stále aktuální. Jinak tě lituju.
(binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 01.12.2004, 19:28:35
netřeba mě litovat...mám dobrou práci, jen je prostě někdy divná..:o))
V jedné.. (jjezibaba - Mail - WWW) Vloženo 01.12.2004, 20:20:11
dost slavné knize se to tuším jmenuje "Oddělení záhad"...:)
Frederiku tvůj názor na Mr.Bushe je mi vyloženě sympatický..:)
Brilantně napsáno! (aTeo ;) - Mail - WWW) Vloženo 01.12.2004, 23:57:21
Kritické množství administrativy: dokáže plně zaměstnat samu sebe a Nepotřebuje už tudíž žádný styk s okolním světem. Myslím, že máte ještě jisté "rezervy:)".
Pokud jde o ten ústav, napadá mě jedině SÚPKL (zkratka proto, abych tě veřejně nedemaskoval). Tuto hypotézu podporuje i výše popsaná úroveň byrokracie, a přísné hygienické předpisy.
Zase vedle? (aTeo ;) - Mail - WWW) Vloženo 02.12.2004, 08:29:05
Tak už jedině SZÚ pro kontrolu vody - ta čerpadla (dovoz z galaxie Arcana) mě vedou k této úvaze...
:-) (iko - Mail - WWW) Vloženo 02.12.2004, 16:34:37
(wykuk - Mail - WWW) Vloženo 15.03.2006, 15:36:40
mimochodem taky jsem dneska narazil na cloveka co vypada jako al pacino, dokonce ma i vlasy. a mozna i je to von:)
http://rajsmichu.cz/show_media.php?t=6&cPath=6_259&pozice=1&id=35857
Hmm ( - Mail - WWW) Vloženo 19.09.2006, 09:50:11
A z te druhe stranky:
http://webfun.cz/obrazky_det.php?obrazky_id=868
Přidání komentáře...