DOMŮ
11.10.2004
Žít se musí i když kompasy ukazují jen přibližně, děti nejsou dospělí a placatý kocour zůstane placatým.
Jakmile se mi v hlavě usadí nějaký podobně opulentní titulek, je mi jasné, že v spolu s ním mi tamtéž víří neurčitá změt myšlenek, kterou se s dopředu neodhadnutelným výsledkem pokusím naskládat do jedné , alespoň trochu úhledné hromádky. Nebude-li hromádka tak úplně úhledná, tak si prostě řeknu, „ale co vždyť je to jen blog“ a budu doufat že mi to nějak projde. Dnes existuje už jen velmi málo zodpovědných postů ,které je možné zastávat bez státní certifikace, komplikovaných zkoušek nebo alespoň náročného konkursního řízení a v žádném z těchto testů není možné na kandidáty uplatňovat jakékoliv biologické kritérium. Naproti tomu rodičovství je kdykoliv a komukoliv dostupné jen a pouze na základě biologické způsobilosti a tak se skoro divím, že ještě nikoho nenapadlo, udělat v tom trochu pořádek a zaměstnat pár státních úředníku vydáváním povolení k rozmnožování
Jelikož naše prvorozená přišla na svět způsobem, který ani s velkou nadsázkou nelze nazvat plánovaným rodičovstvím, tak o mě a mé paní by asi bylo nejlepší mluvit jako o rodičích intuitivních. Z těchto důvodů tu také rozhodně nehodlám udělovat nějaké hraběcí rady týkající se výchovy dětí, zvláště když , podle mínění některých učitelů , jsme vychovali dceru která je drzá, syna který je drzý a ještě navíc sebevědomý (dle minulé synovi třídní je sebevědomí negativní vlastnost) takže je docela možné , že moje děcka rostou pro kriminál a vy by jste tudíž byli pěkní hlupáci, kdyby jste mě poslouchali. Berte tedy můj text nikoliv jako radu ,ale jako popis několika rodičovských zkušeností, které si nedělají nárok na obecnou platnost.
Zeptejte se deseti rodičů co je podle nich ta nejdůležitější věc, kterou je potřeba děti naučit a dostanete dvanáct různých odpovědí. Nebudu tedy svému postřehu dávat nějaké pořadové číslo, jen řeknu, že někde na vrcholu pořadí důležitosti v žebříčku sociálních dovedností, jsme u našich dětí, vždy viděli schopnost rozlišovat co je jen jako a co je doopravdy, tedy v širším smyslu schopnost rozpoznat nadsázku, v užším smyslu, smysl pro humor.
Smysl pro humor je pochopitelně asi spíše vrozený ,přesto jsme vždycky usilovali o to, aby naše děti byly schopné rozpoznat vtip a to nejen proto aby nevypadaly jako pitomci, když na nějaký narazí. Hlavně proto aby věděly,že když někdo na kocoura shodí stopadesátikilové závaží, tak ten kocour zůstane placatým , s výjimkou těch vzácných případů ,kdy je kocour namalovaný a závaží hází malá myš a , že kdyby ten kocour by skutečný, tak to není legrace ale lumpárna , kterou si nikdo nemůže dovolit provozovat beztrestně. Zkrátka ,umět odlišovat realitu od fikce nám přišlo téměř stejně důležité ,jako odlišovat dobro od zla nebo rybíz od rulíku.
Šlo nám tehdy hlavně o to, že před Tomem a Jerrym a jinými vykutálenými groteskami , před počítačovými hrami a jinými záminkami ke střílení, je těžké děti ochránit ,tím, že je od podobných věcí totálně izolujeme, to by totiž zároveň znamenalo , izolovat je od jejich vrstevníků. Věřím, že jako teoretické východisko to dává smysl a že proti takovému výchovnému principu je těžké vznášet nějaké akademické námitky. Kdybych byl „Teta Saly“ z nějakého vypečeného časopisu pro mladé rodiče, už bych měl po šichtě. Nejsem a tudíž nemám.
Jelikož jsem jen vyprávěč a nikoliv rádce , klidně vám řeknu k jakým koncům může vést taková výchova. Děti jsou podivné mechanismy a určující vlastností těchto mechanismů, je zpracovávat vstupní informace vskutku nečekaným způsobem a transformovat srozumitelné vstupy na neuvěřitelně zkomolené výstupy, jako by děti hráli se světem permanentní hru na tichou poštu.
A tak se stane, že váš setrvalý důraz na smysl pro humor a vtip se vám obrazí někdy v poněkud matoucích podobách. Například nedávno náš jedenáctiletý Binární Ládin junior prohlásil, že pokud paralympijské hry v Aténách budou používat stejné maskoty jako předcházející hry olympijské , pak tedy očekává, že maskotům bude chybět nějaká ta končetina nebo budou mít alespoň pásku přes oko. Tak a tady to máte! To jsou pořád samé srandičky a člověk teď netuší, jestli se jedná o odzbrojující upřímnost malého dítěte nebo jestli jste svědky toho, jak se váš syn právě učí zacházet s basebalovou pálkou černého humoru a výraz jeho obličeje vám nic nenapoví , protože už dávno si osvojil zvyk tvářit se jako mílius! (řeknu vám, na zintenzivnění jeho puberty se příliš netěším)
Nakonec asi zjistíte, že ačkoliv na svých ratolestech uplatňujete jednu doporučenou výchovnou metodu za druhou, tak stejně má pravdu pan Fulghum, když tvrdí, že hlavní co musíte při výchově dětí mít na paměti je fakt , že vás neustále pozorují. Pravdivost páně Fulghumova postřehu se mi nedávno podařilo ověřit na naší téměř čtrnáctileté dceři u které za významnou známku blížící se dospělosti , považuji vehemenci s jakou se rozčiluje, kdykoliv jí vyhrožuji že na ni začnu uplatňovat americky vlezlé výchovné postupy, které na svém synovi zkouší doktor Brown z jejího zamilovaného seriálu Everwood .
Při vyplňování politického kompasu (via Radek Hulán ), do kterého mi tu neustále kibicovala jak dcera tak paní Binární Ládinová, jsem zjistil, že dcera by s největší pravděpodobností „přistála“ ve stejném pravém dolním kvadrantu jako já, aniž bych kdy nějak usiloval o formování jejích politických názorů , zkrátka , bez velkého úsilí jablko nepadlo daleko od stromu.
K jedinému konfliktu došlo v okamžiku ,kdy jsem projevil slabý souhlas s větou , že občas neškodí dítě plácnout, tehdy mě moje dcera spontánně dokázala, že ji není proti mysli plácnou vlastního otce , a to poměrně silně. Ovšem i přes spršku úderů do zad sevřenou pěstičkou jsem nepovolil a na svém názoru setrval. Jen pro doplnění, červený putník symbolizující paní Binární Ládinovou by se na politické mapě nacházel zřejmě jen o zlomek vlevo od toho mého.
Pokud by vás zajímalo ,jak by v podobném testu dopadl Binární Ládin junior tak těžko říct , protože se do rodinného kroužku kolem politického kompasu nezapojil a místo toho v předsíni proháněl Diabolo . Jestli z toho mám vyvozovat jeho politickou orientaci , řekl bych že se ode mně přebírá jen ty anarchističtější kousky povahy, ale taky to může znamenat, že ho zatím politika vůbec nezajímá. A nebo ho zajímá, ale chytře tají co si myslí. U dětí prostě nikdy nevíte.
Komentáře
Přidání komentáře...