DOMŮ
28.10.2007
Coming soon – Nervy drásající válečný spektákl!
Obsahuje též scény z tureckého harému!
Narazil jsem už před časem na článek z Britských listů v němž jsou tvůrci filmu 300: Bitva u Thermopyl obviňováni z rasismu, xenofobie, nacionalismu, šovinismu, válečného štvaní a z toho že pracují pro Pentagon a proti Iránu. Nebo tak něco...S autorem článku se mi nechce moc polemizovat, koneckonců i já jsem měl při sledování filmu dojem, že Sparťané u Thermopyl lámou kopí především za demokracii, svobodu a americký jablkový koláč, nicméně příčiny tohoto bych asi hledal jinde než pan Zdrálek.
Místo vcelku neplodné polemiky s Britskými listy dám přednost pokusu sepsat na základě jiné skutečné historické události cosi jako synopsi k filmu, který by spolehlivě vytáhl z nejedné peněženky nejeden dolar a přitom by se jako lehce aktualizující agitka dal servírovat ještě snáz. Než ovšem dojde na slibované popředí harémových tanečnic, dáme si trochu nevyhnutelného historického pozadí.
Historické pozadí – (podrobněji rozpracovat v případě oskarových ambicí)
Když se řekne Říše římská, člověku se většinou vybaví především Řím v období raného císařství, protože všichni ti Caesarové, Claudiové, Caligulové a Neroni se z časového odstupu jeví jako nesmírně zábavní chlapíci. Když potom přijde řeč na dědice římské říše, ze tří si našinec vybaví nejspíše dva. Za prvé se starým Římem poněkud „oslí pupeční šňůrou" spojenou říši, jíž ustavil Karel Veliký, a které později tak často vládli Němci, občas i z Prahy. A za druhé, z římské misie Svatého Petra a zázračné konverze císaře Konstantina vyrostlé římské papežství. Na skutečného přímého následníka starověkého Říma, Byzantskou říši, se u nás dosti často zapomíná, pochopitelně s drobnou výjimkou, jíž je epizodické vyprávěné o cyrilici, hlaholici a krátkém trvání velkomoravského staroslověnského ritu co by náboženství vládnoucího rodu.
Vyprávět zde dějiny Byzantské říše by nás ovšem jen zdržovalo od toho, co dělá kasovní trhák kasovním trhákem, což jsou erotické a bojové scény. A tudíž skočíme rovnou do poloviny patnáctého století, kdy z dříve mohutného státního útvaru, jenž svého času ovládal pěkný kus jihovýchodního středomoří a v podstatě celé pobřeží Černého moře, zůstával už jen malý kousek území kolem hlavního města Konstantinopole, kousek tak nepatrný, že i na dosti velkém globu by ho člověk snadno zakryl palcem.
Městské hradby na evropské straně Bosporu ovšem stále ještě ochraňovaly sto tisíc obyvatel, kteří sami o sobě smýšleli jako Římanech, ačkoliv jejich náboženstvím už dávno bylo křesťanství (přesněji vlastně pravoslaví) a jejich kultura byla řecká. Bohužel tito poslední Římané mohli při pohledu na svá ztracená území na asijském břehu průlivu číst varovný nápis „Zde jsou Turci" a k dovršení všeho neštěstí už Turkům patřilo nemálo země i na evropské straně. Každému kdo měl možnost pozorovat islámem poháněný růst Osmanské říše, bylo jasné, že takové uspřádání nemůže trvat věčně. Jeviště je tedy připraveno a spektakulární tragedie může začít ...
(Poznámka pro potenciálního scénáristu – agitátora: Jako základ pro rozpracování scénáře použít kapitoly z knihy Edwarda Gibbona: Úpadek a pád římské říše. Fakt že autor tohoto klasického veledíla zemřel v roce 1794, není nikterak na závadu. Spíše naopak. Gibbon totiž žil v oné pro nás tak nepochopitelné době, v níž schopnost vzít do rukou zraň, byla stále ještě chápána jako významná podmínka přežití, což se pochopitelně odráží i ve stylu jeho vyprávění, přičemž ovšem renomé poctivého historika mu současně zabránilo obětovat stylu a přesvědčení historickou přesnost)
Hlavní hrdinové
Mehmed II.
Filmařsky nejatraktivnější postavou tohoto příběhu bude nejspíše turecký sultán Mehmed II. Existuje jedno jeho dobové vyobrazení, na němž panovník zvaný též Dobyvatel, svírá ve svých prstech křehkou růži a zasněně ji pozoruje. Obrázek má pravděpodobně propagovat jemnější stránky sultánovi povahy. Vzhledem k tomu, že upevnil svou sultánskou moc fyzickou eliminací všech dalších potenciálních pretendentů, včetně vlastních sourozenců a vzhledem k tomu, že moc Osmanské říše upevňoval obracením měst a vesnic v prach a popel, můžeme obrázek s růží směle přiřadit k fotografiím, na nichž Adolf Hitler drbe ve vlasech nějaké to blonďaté baculaté bavorské Mädchen. Zkrátka a dobře, jemnější stránky sultánovi povahy byly uváděny ve známost prostřednictvím nemalé porce státem subvencované propagandy, protože dobrovolně se o nich nikdo šířit nechtěl. Je vcelku dobře doloženo, že nepřátelé se Mehmeda Dobyvatele báli jen o málo víc, než jeho poddaní.
Konstantin IX. Palaiologos
Poslední byzantský císař bývá zobrazován, jako vcelku mladě vypadají muž s poněkud melancholicky nešťastným pohledem. Jeho kariéra ve srovnání a kariérou jeho oponenta poněkud postrádá oslnivé úspěchy, a z logiky věci plyne, že už jednou provždy bude připomínán spíše, proto co ztratil, než pro cokoliv co kdy získal. V zájmu objektivity je ovšem potřeba říct, že císařovo postavení patřilo k těm nejméně záviděníhodným. Případné filmové zpracování námětu by tedy k němu mělo být velkoryse milosrdné a mohl by jej hrát nějaký sympatický charismatický fešák. Nic víc pro něj už historie udělat nemůže.
Diplomatické kličky a smyčky
Ačkoliv byla Konstantinopol ze všech stran obklopena Turky, nebylo zcela nevyhnutelné, aby jejich náporu čelila sama. Celý křesťanský svět tak nějak tušil, že turecký hlad by se s tímhle soustem nemusel spokojit a že jakmile se přestanou zaobírat Byzancí, mohli by povzbuzeni úspěchem zefektivnit proces, s nímž začali už o jedno století dřív; tedy export Koránu skrze Balkán do zbytku Evropy.
Bohužel většina evropské podpory se skládala především z proklamací a navíc hlavní evropská křesťanská autorita se omezila na poněkud potutelné naznačování, že všechny problémy Byzance by mohla vyřešit konverze k latinskému církevnímu obřadu.
Leccos si ohrožené město slibovalo i od středomořských obchodních velmocí, Benátek a Janova, a janovští skutečně dodali na konstantinopolské hradby nějakou tu tisícovku bojovníků pod korouhví profesionálního válečníka Giovanni Giustinianiho, naneštěstí ovšem kupecké kruhy tak trochu spoléhaly na to, že kola obchodu se budou otáčet, ať už bude vládcem Bosporu kdokoliv. (Podrobnější nuance diplomaticko-nábožensko-obchodnických tanečků opět rozpracovat v závislosti na velikosti oskarových ambicí.)
Budovatelská ouvertura
Konečně tu máme první příležitost pro opulentní širokoúhlý záběr a první pořádnou davovou scénu za účasti tisíců statistů. Kalendář ukazuje 26. března 1452 a v místě zvaném Asomaton, na evropské straně průlivu, pouhých pět mil od hradeb Konstantinopole, začínají Turci stavět mohutnou trojúhelníkovou pevnost. Půda kolem pevnosti je už dávno turecká, takže z hlediska mezinárodního práva se sultán nedopustil ničeho většího, než prosté militarizace „pobospoří". Fakticky dokonce pouze dokončil militarizaci oblasti, kterýžto proces začal už jeho otec, když před lety podobnou pevnost postavil na asijské straně.
Pro praktickou filmovou potřebu nejspíš není nutné příliš hloubat nad tím, o jaké míle vlastně šlo a jak by se tyto daly přepočítat na jednotky SI. Pět mil je zkrátka dosti blízko bez ohledu na to, jakých pět mil má kronikář na mysli.
Hrozba vybudování dokonalého nástupního prostoru pro invazi a rovněž hrozba uzavření průlivu pro plavbu, přiměly byzantského císaře k rozhodnému kroku a jak praví klasik, zaslal sultánovi ostrou prosbu. Následovat by mohla scéna, v níž se sultán směje, až se za břicho popadá, čímž by se mohlo naznačit, že navzdory pověsti kruťase, byl celkem veselá kopa a dokázal ocenit vtip, dokonce i když se jej dopustil nevěřící...Pak císaři žertík oplatil a vzkázal mu, že pevnost buduje na obranu před rizikem ovládnutí Osmanské říše Byzantinci.
Konstantin Palaiologos, když se k němu donesl sultánův smích, na malou chvilku zcela vážně uvažoval, že se pokusí smést rozestavěnou pevnost z povrchu země, a současně smích ze sultánovy tváře, jedním rychlým překvapivým vojenským výpadem, ovšem „moudří rádci" jej přesvědčili, že lépe bude zachovat klid, rozvahu a mír pro jejich dobu. Pravda, dost možná i bez opevněného předmostí by Turci dokázali v odvetu za rozvrácení stavby Římanům pořádně zatopit, to už se ale nikdy nedozvíme. Jisté je jen to, že rozhodnutím složit ruce do klína, ztratil císař poslední možnou šanci stát se aktivním činitelem událostí.
Jakmile byla v červnu pevnost dokončena, počal sultán umořovat náklady na její stavbu tím, že zpoplatnil plavbu průlivem. První benátská obchodní loď, která nové pravidlo nějak nechtěla pochopit, byla potopena jediným výstřelem. Od posádky lodi bylo vcelku přirozenou reakcí, zachránit se plaváním, ovšem po té co byli vyloveni a naraženi na kůl, jim dost možná v posledních chvílích života běžela hlavou úvaha o nezanedbatelných výhodách utopení.
(Poznámka o krutosti. Děj filmu se teprve rozbíhá a nebylo by dobré diváky stresovat přespříliš. Z těchto důvodů radím vynechat vypalování byzantských vesnic v blízkosti pevnosti během její stavby a teprve epizodu s námořníky předložit jako první příklad sultánova vztahu k těm co se nemohou a nedokážou bránit. Navíc, kdyby po vypálení celých vesnic plných křesťanských podaných císař nehnul ani prstem, hůře by se nám prezentoval jako v podstatě sympatická figura.)
Harémové scény
Píše se červenec 1452, pevnost Asomaton stojí, máme za sebou první vážnější zařinčení zbraní, do finálního střetu zbývá ještě tři čtvrtě roku, tudíž právě dozrál čas na jisté zklidnění, které by divák i sultán mohl najít třeba právě v harému. Rozlet kamery zde pochopitelně přizpůsobíme normám přístupnosti. Budeme-li uvažovat o filmu přístupném jen dospělým, můžeme si dovolit i peprnější scény než je Galahadova poněkud veřejnoprávní erotika. Každopádně ovšem detaily nechám na scénáristech, kteří se na erotické scény specializují. Z hlavy mě napadá příkladně Joe Eszterhas. Prostřihy na císaře, jenž ve stejné době místo radostí prožívá starosti, by sultánovu skotačení mohly být vhodným dramatickým kontrapunktem. (Já vím, že to je vcelku primitivní vyprávěčský trik, ale na Hollywood by to mohlo stačit ne?)
Největší filmová bitva všech dob
(Jistě že titulek poněkud přehání, ale přesně tahle slova by v upoutávkách pronášel svým nenapodobitelným hlasem Don LaFontaine)
Obléhání Konstantinopole Turky začalo 6. dubna 1453 a existuje několik důvodů, proč by se tato bitva mohla bombastičnosti titulku přinejmenším přiblížit. Za prvé je tu šance ohromit počtem statistů. Pokud se produkce plácne přes kapsu a oblékne do kostýmu tureckých válečníků čtvrt milionu komparsistů, nijak vážně se tím neodchýlí od číselných údajů, jenž jsou považovány za vcelku věrohodné.
Další úžasné filmařské možnosti skýtá dobová válečná technologie. V atraktivní a mírně fantaskní směsici se tu totiž mísilo staré válečné nářadí s novým. Ke slovu tu přišla četná děla, muškety a další „moderní" vynálezy, ovšem svůj díl ničivé práce odváděli i staré dobré katapulty, metače kopí, obléhací věže, beranidla a při občasných výpadech obránci okusili i pověstné turecké šavle.
Nejfotogeničtějším kouskem z celé té úžasné sbírky tureckého válečného hardware bylo mohutné dělo, u nějž si opět zjednodušíme situaci a nebudeme se pokoušet přepočítat ráži, váhu kamenné kule, a dostřel na nějaké smysluplné jednotky a pro jeho charakteristiku vystačíme jen s kronikářovým tvrzením, že dělo na místo boje přitáhlo šedesát volů, tyto řídilo sto mužů a dvě stě dalších před nimi zarovnávalo cestu a pokud chtěli stihnout dubnové obléhání, z místa kde bylo dělo odlito, se vydali na cestu v únoru. Takové cesty lze ve filmu skvěle využít jako symbol rostoucího nebezpečí, nehledě na to, že posléze během bojů lze spoustu dramatických chvil vytěžit z katastrofou hrozícího přehřívání gigantické hlavně, k němuž docházelo, když se z něj rota tureckých kanonýrů pokoušela střílet zdrcující kadencí tři kule za hodinu.
Situace obránců nám pro změnu poskytne několik skvělých příležitostí odbočit od válečných scén k bubnování na téma „když přijde čas, muž musí bojovat". Vzhledem k tomu, že natáčíme tragedii, volání zůstane spíše nevyslyšeno. Ty tam jsou doby, kdy drtivá většina Římanů dlužila za důstojnost svého postavení svému meči. V početních stavech obránců sice panuje mírný zmatek, ovšem při bližším seznámení s dostupnými čísly asi uznáte, že je venkoncem jedno, zda-li se na císařovu výzvu dostavilo ze stotisícového města na hradby pět, osm nebo dokonce deset tisíc dobrovolníků. Ti ostatní zřejmě dali přednost filozofii: „nějak bylo, nějak bude" a když pro mnohé z nich žádné další „bude" nebylo, omyl už dost dobře nešel napravit.
Samotný boj se pak několik dnů odbýval v ustáleném rytmu. Přes den se Turci vším co měli po ruce, pokoušeli prorazit hradby a zasypat hluboký příkop před nimi, císařští zase dělali, co bylo v jejich silách, aby jim tyto úmysly překazili. Co Turci rozbili a zasypali přes den, to Byzantinci opravili a vyhloubili v noci. Tuto vcelku jednoduchou osnovu lze ve filmu zaplnit libovolně velkým množstvím explozí, výstřelů, průstřelů a epizodických historek o osobní zbabělosti či hrdinství. Jelikož se na hradbách činil i sám císař, bude snadné mu připsat nějaké ty plusové body.
Námořní intermezzo
Jak už bylo naznačeno, dávno před obležením Konstantinopole rostla Osmanská říše jako z vody. Nikdy předtím ovšem nerostla díky úspěchům na vodě. Turci byli zkrátka nevalnými námořníky. S mořeplavbou obecně a s bojem na moři speciálně měli jen pramalé zkušenosti. Ovšem má-li mít obléhání jakéhokoliv místa naději na úspěch, je potřeba obleženým přetrhnout veškerá spojení se světem, a protože město, o nějž Turci usilovali, bylo též významným přístavem, museli se obléhatelé chtě nechtě dostavit i loďmo.
Asi tři sta, převážně lehkých lodí blokovalo konstantinopolský přístav a dokonce se do něj čas od času pokoušelo proniknout. Z obou úkolů ale turecké loďstvo tak tak zvládalo ten první a zcela nestačilo na druhý. Překonat silnou obranu úzkého hrdla při vstupu do přístavu bylo jaksi nad jejich schopnosti.
Boj před hradbami i na hradbách vesele zuří už několikátý den a pro diváka, jenž si zaplatil třeba i jedenáct dolarů za vstupenku může dokola opakované útočení a odrážení působit už poněkud monotónně. Naštěstí se po pár dnech pozemního plahočení na obzoru vynoří hned pět impozantních lodí, aby se pokusily prorazit tureckou blokádu i dramaturgickou slepou uličku jedním úderem.
Jedna loď pluje pod císařskou vlajkou, čtyři další jsou janovské, všech pět pak přiváží posily i zásoby. Pokus o proniknutí do přístavu ale silně připomíná pokus o průlet sršním hnízdem. Mnohonásobná přesila tureckých lodí se vrhá na opovážlivce ...a světe div se, opovážlivci náporu odolají. Turecké lodi se formují k dalšímu útoku ale i na podruhé se ukazuje, že lehká nezkušená turecká flotila, nestačí na silné koráby řízené námořníky, kteří rozumí svému řemeslu.
Ztráty na straně Turků jsou překvapivě vysoké, a kdo ví, jestli by se přeživší odhodlali ke třetímu pokusu, kdyby se do věci nevložil sultán osobně. Jako ztělesněná zuřivost se vyhoupl na koně, jako vítr se přihnal na mořský břeh a jako smyslů zbavený přiměl koně vstoupit do vody. Nedbal na vlny jenž koni podrážely nohy, vztyčil se ve třmenech a příboj přehlušujícím hulákáním pobízel ke třetí zteči. Leč ani se sultánovými bezprostředně a dosti jednoznačně formulovanými hrozbami nad hlavou, nedokázali turečtí námořníci nepřítele zastavit a tak lodě s posilami úspěšně proklouzly do chráněného přístavu. Fakt že císařské lodi chybělo k potopení jen málo, je pro scénáristu další skvělou zprávou.
Jak ovšem zhodnotit toho námořní rozptýlení? Kdybychom psali scénář k filmu, který se neopírá o realitu, symbolizovala by tato epizoda počátek obratu. Proniknuvší lodě by určitě přivezly tu správnou hrstku statečných, a i když věci by jistě ještě chvilku šly, jakoby k horšímu, zkušený divák by přesto už vytušil, že porážka sultána je jen otázkou času. Nám ovšem nezbývá než se držet skutečnosti, a v reálném světě stačí ke zhodnocení situace celkem prosté konstatování. Pět lodí přivezlo posily proti armádě, jíž ze čtvrtmilionu zatím moc neubylo a stejných pět lodí současně přivezlo válečné i civilní zásoby pro stotisícové město. Kdyby v Hollywoodu někdo už načisto ztratil rozum a produkci svěřil bratří Zuckerovým, nejspíš by v tenhle moment sportovní komentátor oznámil, že pár minut před koncem byzantinci snížil na jedna osm.
Když loď tak jedině na kopci!
Je dost možné, že právě neúspěch v námořním střetnutí inspiroval sultána k nápadu, jak síly protivníka definitivně rozštěpit. Nepřístupnost konstantinopolského přístavu byla jedním z hlavních důvodů, proč se městu dařilo vzdorovat, už více než dva týdny trvajícímu obléhaní. Nemalá část hradeb se opírala o vody přístavu, a jelikož byl tento „Turků-prostý", vystačili zde obránci jen se symbolickými silami.
V noci z 22. na 23. dubna vytáhl ovšem sultán z rukávu nečekaný trumf a tímto tahem prospěl nejen svému podniku, ale i filmařům. V naprosté tichosti, osvětleni jen strašidelně postříbřeným svitem měsíce a hvězd, s nejvyšším vypětím všech sil vlečnou pomocí mohutných lan zástupy tureckých otroků kamsi do kopce hned osmdesát lodí najednou. Jako tiše supící, možná trochu pomatený, ale rozhodně nebezpečný plaz by mohl působit tento další důkaz sultánovi ohromující vůle.
Ti kdo nejsou připoutání lany k lodím, podávají v zdánlivě nekonečném řetězu vědra s vodou, polévají půdu pod kýly plavidel, vytvářejíce zde bahnitou klouzačku. Když se lodi jedna po druhé přehoupnou přes vrchol, odlesky měsíčního světla na hladině kdesi vpředu a dole, by divákům mohli napovědět co se tu vlastně děje. Divák tak získá lehký náskok před byzantinci, jimž nepříjemnou pravdu odhalí až svítání.
Mělkou horní část přístavu obsadilo osmdesát tureckých lodí s nevelkým ponorem, vybavených žebříky. Před útokem těžkých válečných lodí je chrání právě mělké vody horního přístavního bazénu, kterýžto se navíc vetřelcům podařilo uzavřít narychlo vystavěným dřevěným molem. Na molu se pak usadili dělostřelci a ti hravě odrazili každý pokus získat zpět nadvládu nad vodou pod hradbami. Poslední útočiště posledního skutečného přímého následníka římských císařů se ocitlo v situaci, jíž šachisté říkají „mat druhým tahem".
Krev, pot a slzy, ještě víc krve a nakonec už jen slzy
Z důvodů jenž jsou známy jen sultánovi a možná jeho astrologům, čekání na poslední nevyhnutelný tah zabralo ještě celý měsíc. Snad sultán čekal, že město dostane rozum, že jeho obyvatelé sami svrhnou císaře, sami si nasadí okovy a sami dobrovolně odmašírují do tureckého otroctví. Kupodivu se nebál nečekané pomoci, jenž by se přivalila z křesťanské Evropy, a tahle sázka mu vyšla. V Evropě se nehnula ani myš. Trochu mu nevyšla kalkulace s dobrovolným porobením se, ale vzhledem k tomu, že všechny trumfy držel v rukou a vzhledem k tomu, jak rád si zaválčil, a vzhledem k tomu, že poslední odpor mu navíc ještě poskytl pěknou příležitost se zdravě rozčílit (a to on taky rád), nedá se říct, že by ho nutnost vzít město ztečí, nějak zvlášť mrzela.
Přes propastný časový odstup je hrozně těžké odhadnout, proč se Římané rozhodli setrvat v odporu až do hořkého konce. Možná poslední vzepětí bouřlivé krve jejich předků, ale jelikož ani v posledních chvílích se nechopili zbraně všichni, jen nepatrná menšina, z patetické velikosti nedávných vládců světa zdědili poslední zlomek hrdosti nejspíš jen někteří.
28. května 1453 se odehraje scéna, které filmařů poskytne ideální prostor k symbolickému rozloučení se vším, co kdy znamenala Byzanc. V tisíciletém chrámu Hagie Sofie, svého času největším chrámu celého křesťanstva, se císař Konstantin IX. Palaiologos naposledy účastní svatého přijímání. Je to poslední křesťanský obřad, jehož je stavba svědkem a odehraje se zde jen pár hodin předtím, než se chrám změní v mešitu...
Zhruba ve stejné době hovoří sultán se svým janičářům. O čem je řeč se dá snadno uhádnout. Co si o tom jak rány mučedníka budou vonět jako pižmo a třpytit se jako rumělka a o tom, že smrt v boji za korán je nad všechny modlitby. Pochopitelně tak jako Ludvíku XIV pro mnohé praktické potřeby přišlo výhodné se ztotožnit se státem, Mehmed II. zcela jasně cítil, že co je dobré pro něj, je dobré pro korán, islám i proroka.
Příští den, 29. května 1453 začal poslední útok bez obvyklého dělostřeleckého úvodu. Turecké šiky vyrazily jen za zvuků bubnů a trumpet. Ti co spěchali do nebe nebo ti, s nimiž sultán už příliš nepočítal, (některé zprávy mluví o chátře, zlodějích či naším jazykem o „politicky nespolehlivých", tedy trestných praporech) kráčeli první. Byli koseni zoufalou obranou palbou, jejich těla plnila a zarovnávala příkop, zatím co jejich se vším smířené duše mířili do nebe. To co se Turkům nedařilo dny a týdny, zasypat příkop stromy, kameny a dalším haraburdím, podařilo se jim během krátké chvíle těly vlastních mučedníků. Jakmile se přes čerstvý hromadný hrob spolubojovníků dostali první šťastnější až k hradbám, byla obnovena dělostřelecká palba. Současně se v přístavu hnula flotila osmdesáti lodí s žebříky ...
Pro filmaře je opět skvělé, že okamžik definitivního pádu lze dosti dobře personifikovat čímž ovšem nemyslím dávat za vinu někomu konkrétnímu. Myslím tím, že existují minimálně dva hrdinové, jejichž dílčí osud v sobě koncentruje vše podstatné z posledních okamžiků. Kapitán janovských žoldáků Giovanni Giustiniani byl v jednu chvíli raněn šípem na paži. Stáhl se do ústraní kvůli ošetření, bohužel nemálo spolubojovníků si to vyložilo jako signál k ústupu. Těžko jim to vyčítat, do desítky průlomů se tlačilo tisíce Turků a bylo jen otázkou času, kdy obránce zlomí.
Císaři se už nepodařilo zakolísání stabilizovat. Sám sice zůstal na svém místě, ale jakmile obranná hráz definitivně povolila, byl nemilosrdně smeten dovnitř se deroucí útočnou vlnou. Ruka historii neznámého janičáře jedním máchnutím zbraně ukončila život posledního římského císaře. Napsal tak drtivě definitivní tečku za historií zakořeněnou až kdesi v osmém století před naším letopočtem, aniž nejspíš vůbec tušil, co činí. Panovník byl totiž dlouho považován za zmizelého a jeho tělo vítězové identifikovali až několik dní po bitvě....
Epilog
V předchozích minutách filmu se vršila jedna násilná scéna za druhou a pro oko divákovo by nejspíš bylo až nesnesitelné, kdyby hrůza měla ještě dál gradovat. Rabování vítězů, hipodrom zborcený krví popravených, krvavé znesvěcení chrámu Hagie Sofie, šedesát tisíc otroků všeho věku a pohlaví vláčených v okovech, to všechno by kamera měla ukázat raději už jen z dálky, letmo, útržkovitě a podkreslené osudovou hudbou. A do ztišujících se tklivých tónů, by někdo obdařený tím správným hlasem, mohl předčítat z deníku Aenease Sylvia Piccolomini, pozdějšího Pia II., poznámku kterou učinil ihned po té, co se dozvěděl o pádu Konstantinopole.
Evropa je jako tělo bez hlavy, republika bez vůdčích osobností. Papež a císař možná oslňují vznešenými tituly, září jako skvělé obrazy, ale oni sami nejsou schopni rozkazovat a nikdo není ochoten je poslouchat; každý stát má svého vlastního vladaře a každý vladař své vlastní zájmy. Jaké výmluvnosti by bylo třeba, aby sjednotila tolik protichůdných a nevražících sil po jedinou korouhví? A i kdyby se sjednotili ve zbrani, kdo se osmělí vzít na sebe úkol vojevůdce? Jaký pořádek by udržovali, jakou vojenskou kázeň? Kdo by chtěl živit tak ohromné množství? Kdo by mohl rozumět tolik různým jazykům nebo zvládnout jejich odlišné a neslučitelné mravy? Který smrtelník by dokázal smířit Angličany s Francouzy, Janovany s Aragonci. Němce s obyvateli Uherska a Čech? Kdyby se přihlásilo k svaté válce málo bojovníků, nevyhnutelně by je přemohli nevěřící, kdyby mnoho, jejich vlastní masa a zmatek.
Komentáře
Binární... (galahad - Mail - WWW) Vloženo 28.10.2007, 17:41:12
ty prevíte! :-DDD Více neveřejně...
mu he he :o) (binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 28.10.2007, 18:12:34
jsem věci kterým nedokážu odolat :o)
Natolik dobře tě znám, (galahad - Mail - WWW) Vloženo 28.10.2007, 18:18:46
abych to věděl, aniž bys to musel demonstrovat... Takže si přečti SMS a těš se!
Coming Soon by aTeo... (aTeo - Mail - WWW) Vloženo 28.10.2007, 19:45:09
http://ateo.cz/frame/phpgal/pict//4.1005.jpg
(lojzo - Mail - WWW) Vloženo 29.10.2007, 08:20:02
Binárny, potešil si ma. Skvelý textík. Dík.
Tři zásadní chyby (lelouch - Mail - WWW) Vloženo 29.10.2007, 11:05:55
Promiň, binární, k holywoodskému spektáklu tomu chybí tři zásadní věci:
1. Parafrází výroku z Mumie 2: "Je třeba zachránit dívku, spasit svět a zabít padoucha." Ve tvém cěčkovém bijáku dívky skončí v harémech, Evropa má dodnes kousek Turecka na "své" straně Bosporu (i to trvalo dalších 400 let, než se je tam oklikou přes Vídeň podařilo vrátit) a nakonec - padouch a jeho potomci spokojeně žili po staletí než jejich porážce konečně napomohli Němci svým spojenectvím s posledním sultánem v I. světové. Dívky zneuctěné, svět (aka Evropa) nadlouho v prdeli a padousi štástní než vymřeli - tohle vidím tak nanejvýše na cenu na nějakém intošském festivalu...
2. Biják nemá název. Mimochodem, "Poslední císař" už tu byl. Možna něco na způsob "Evropská dějinná impotence a obrovské turecké koule"?
3. Jelikož se děj odehrává 50 let před Kolumbovým objevem Nové země, ani ti nejzhulenější scenáristé do této tvé story nedostanou hrdinného a zásadového amerického prezidenta osobně hájícího hradby nebo tak...
Jediné pozitivum vidím v možnosti přečíst si humoristickou esej na Britských listech na téma "kterak Amíci zlomyslně připoměli Evropě, kam to se svou pověstnou jednotou a rozhodností dotáhla, když ji ještě nemohli tahat z bryndy".
lelouchu... (galahad - Mail - WWW) Vloženo 29.10.2007, 12:28:30
...nutno k tomu ale připodotknout, že v hollywoodských souvislostech se špatný konec rovná otevřenému konci. Z toho pohledu se mi zdá, že to nechává prostor pro pokračování a tím pádem další kasovní trhák!
Galahade, tys na to kápnul! (lelouch - Mail - WWW) Vloženo 29.10.2007, 12:56:56
Viděl bych to na trilogii "Pán koulí".
Jenom se neumím rozhodnout, zda by za statečného hobbita měl být Anglán, Arab, Řek, anebo Otec Ataturk...
Když tak na to myslím... (lelouch - Mail - WWW) Vloženo 29.10.2007, 13:15:38
...vono by to možná vydalo i na seriál a la Lost. Dosud je hodně hobbitů, trpajzliků i elfů na ně vysazených - viz Armény, Kurdy, Řeky...
Ale prý ani scénáristé Lost vlastně nevědí, jak to má dopadnout, takže by to možná ani nevadilo - prostě by se stále natáčely nové díly až do, cojávím, třebas ... vstupu do Unie?
To neeee!!! (galahad - Mail - WWW) Vloženo 29.10.2007, 16:05:35
...vždyť jsi prve mluvil o potřebě Happy Endu. A vstup Turků je rozuzlení minimálně rozpačité, jestli ne vyloženě špatné...
A jsme tam, kde jsme byli...
Hm, (motoneznalek - Mail - WWW) Vloženo 29.10.2007, 18:11:05
vzhledem k tomu jak to dopadlo tak ani na císařské či janovských lodích tedy nemůže být Bruce Willis.
Willis ne... (galahad - Mail - WWW) Vloženo 29.10.2007, 21:11:10
...ale Mel Gibson by mohl... ten už má s rolema hrdinů, jež položili život za co uznali za vhodné, jistou praxi...
Bruce Willis taky ... (binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 29.10.2007, 22:59:37
..když si v Armagedonu odpaluje pod zadkem jadernou hlavici, jedno oko nezůstalo suchý :o)
odstranění chyb ... (binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 29.10.2007, 23:11:31
1. je dost možné, že většinu z toho co sultán udělal , by považovali přinejmenším někde za splnění podmínek dvě a tři ... takže pak stačí, když nakonec zachrání nějakou tu dívku a bude :o)
2. Vzhledem k tomu , že první "Poslední císař" dostal devět Oskarů, vůbec bych se nebránil titulu "Poslední císař II" . Chronologicky by v tom byl trochu zmatek, ale druhý Indiana Jones se taky odehrává před prvním :o)
3. Americký president se sice nemůže osobně dostavit, ale nějaký starý zapomenutý haruspik by klidně mohl čas od času věštit jeho příchod ... cosi ve smyslu: "vidím dům bílý veliký ...jehož pruhy hvězd se budou dotýkat...."
Binární, takhle by to nešlo... (lelouch - Mail - WWW) Vloženo 29.10.2007, 23:27:58
1. Zapomínáš, že to tvé "někde" je někde přinejmenším blízko "ose zla". A Holywood leží v Kalifornii. A tu střeží dneska Terminátor, který má rád neokonzervativisty. A ti mají v padouších zcela jasno.
2. Ale na plakátu by se to bůhvíjak nevyjímalo. Vzhledem k místní mánii přejmenovávat v rámci překladu filmy, stejně by to asi zde (za současné vlády) skončilo v duchu "Sultán s gulama" nebo tak. Aby i prostý lid pochopil paralely...
3. Anebo by na závěr malý Kryštof dozvědě se událostech v Byzanci mohl naštvat a říct Izabele: Ta Evropa mě už fakt sejří, dejte mi prosím pár lodí a jdu někam jinam.
Galahade, Mel by asi opravdu mohl... (lelouch - Mail - WWW) Vloženo 29.10.2007, 23:46:22
Za prvé, je to křesťan k pohledání. Poté, co se naučil skotsky kvůli Statečnému srdci a aramejsky kvůli ukřižování, určitě by zvládl i neexistující středověký americký akcent...
To mi připomělo průvodce v Toweru, který nám popisoval, jak vysvětlovali Amíkům, že Mel opravdu nemůže sám jednou rukou otevřít mříž na Bloody Tower, jelikož oni mají v instrukcích napsáno, že je k tomu zapotřebí patnácti mužů... Prý to na americké scenáristy stejně žádný dojem neudělalo.
Také zřejmě šlo o nějaký alternativní konec, kdy jakože William Wallace uniká z popraviště...
Tenhle? (@Teo - Mail - WWW) Vloženo 29.10.2007, 23:56:54
http://ateo.cz/frame/phpgal/pict//2.103.jpg :))
Ano, ano... (lelouch - Mail - WWW) Vloženo 30.10.2007, 00:02:02
Správně si vyjádřil ten chaos, že jde o katolického Australana (něco jako švédský ananas), který si rád hraje na amerického patriota...
lelouchu... (galahad - Mail - WWW) Vloženo 30.10.2007, 09:03:32
...kdybych chtěl Wallace mocímermo nechat utéct (a ten film tim úplně zabít), utíkal by za pomoci svých několika přátel (kteří beztak byli přítomni) až zpod katovi sekery a ne z Toweru...
Toho hepíku (mudd - Mail - WWW) Vloženo 30.10.2007, 12:39:21
lze dosáhnout snadněji. Stačí přece, aby se jednomu z obránců s příslušnou dívkou podařilo přežít a okořenit to na závěr nějakým poselstvím typu Co je mi do vašeho Cařihradu, já tady mám svou Berušku (viz Království nebeské). A nebo ani tepotřebujeme Berušku, hlavní hrdina se může na stará kolena ještě seznámit s Kryštofem K. a pronést nějakou tu věštbu o potřebě najít nějakou alternativu za shnilou Evropu.
Ale jinak dobré čtení, Pád Cařihradu od Waltariho znáš?
neznám neznám ... (binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 30.10.2007, 18:15:08
ale v pondělí jdu do knihovny :o)
Galahade, něco o Toweru... (lelouch - Mail - WWW) Vloženo 31.10.2007, 02:22:56
Pravdu máš v tom, že lidé Wallaceova formátu se popravovali na pahorku před Towerem (dneska tam stojí McDonald's ;-) ), nicméně ve filmu se to jako nádvoří tváří - a vzhledem k tomu, že i král tam jakože slyší hluk z popraviště, o nic jiného než Tower v té době jít nemohlo.
Ve skutečnosti na nádvoří popravil Henry VIII pouze pár ze svých manželek a ještě jednoho chlapíka, co se prý prohlásil za krále Pennsylvánie (komentář průvodce - "víte, to byla nějaká naše malá kolonie kdesi za mořem"). Takže v Melově případě by šlo o útěk z Toweru jak tako tak a to nádvoří je opravdu až za Bloody Tower.
Jsme s tím zde sice off-topic, ale snad mi binární promine když speciálně pro tebe přidám ještě veselou historku z toho nádvoří související se zbraněmi: První Henryho manželka byla Francouzka. Požádala krále, že když už to musí být, že by chtěla být alespoň sťata mečem jako ve Francii a ne sekyrou, jak velil místní zvyk. Henry jí opravdu nechal dovézt francouzského kata i se zbraní.
Typické anglické poučení z příběhu zní (alespoň podle průvodce) "A tak se zrodil anglický gentleman."
lelouchu... (galahad - Mail - WWW) Vloženo 31.10.2007, 11:40:17
...abych pravdu řek, tak tu popravovací scénu už si pamatuju jen velmi matně. A z těch zástupů prostých lidí jsem získal dojem, že to bylo mimo zdi vězení. Mám také dojem, že Wallace na popraviště vezli na nějakym dvoukoláku (a milí Londýňané po něm při tom házeli šutry, jakož i kdejaký jiný svinstvo), což by asi nebylo nutné, kdyby měl být popraven v Toweru...
Nicméně zrod anglického gentlemana je hezkej:-)
Řetěz (motoneznalek - Mail - WWW) Vloženo 31.10.2007, 18:57:13
V Reganově knize Padesát dvě bitvy které změnily svět se o dobytí Konstantinopole taky píše. Ale je tam navíc zmíněn řetěz kterým je přístav zablokován. Prý ho obranci dokázali spouštět a zase zvedat a tím byl přístav uzavřen. Dle Google Earth by ten řetěz musel mít okolo 400 metrů a tak by to tvoje dílo mohlo mít i podtitul Techno thriller, napnout takovou mrchu by asi byl celkem problém :-))
Zdravim (Radek Burda - Mail - WWW) Vloženo 04.11.2007, 11:18:16
a blahopreju.. jiste to potrebuje docistit, ale ctive je to jako basnicka od Sajfrta.
Díky (Olga - Mail - WWW) Vloženo 06.11.2007, 10:44:21
za krásný článek a těším se na další :-)
Kerkaporta (D@li - Mail - WWW) Vloženo 13.11.2007, 13:12:17
So zaujmom som si precital vas opis dobitia Konstantinopolu. Skutocne sa mozete zivit pisanim scenarov pre Hollyud. Zaujala ma jedna chybajuca malickost, ktora by bola tou ceresnickou na tote pre kazdeho fanusika hollyudskych opier.
Stefan Zwieg napisal zaujmavu knizku Hviezdne okamziky ludstva, kde v jednej z poviedok rozprava prave pribeh padu Vychodorimskej rise. Vola sa to nejak Kerkaporta, zabudnute dvere (bez zaruky, uz je tomu 20rokov, co som to cital naposledy). Prave kerkaporta su dvere vo vnutornom obrannom vale Konstantinopolu, ked sa uz Mohamedov utok roztriestoval a ochaboval, tato zabudnuta neuzamknuta branka umoznila prienik do tyla a konecny kolaps obrany. Kolko je na tom spisovatelovej fantazie, neviem, pri ostatnych historickych pribehoch sa dost pridrzoval faktov.
Este si spominam, ze v blizkosti bojiska kotvila silna Janovska (Benatska?)flotila, povodne vyslana na pomoc mestu, ale napokon nezasiahla.
Pekne tam je popisane, ze mrtvolu cisara identifikovali len podla topanok.
Tak len tolko. Samozrejme Vas zdroj je starsi, ako moj :-), ale urcite by to ten scenar este viac rozsirilo. :-D
( - Mail - WWW) Vloženo 03.01.2008, 18:42:39
ln
Kerkaporta 2 (Aemilius Paulus - Mail - WWW) Vloženo 17.04.2008, 21:27:35
Ano musím více než souhlasit s D@alim nebot historické oknihy o středověkém válečnoství jež jsem četl já hovoří o zapomenuté bráně jako o holém fatku jež měl nemalou zásluhu na pádu obrany.A jěště upřesním:Konstantina neidentifikovali podle topánků ale doslova podle císařských ponožek se zlatými orli.čili chtělo-li by to nějákej dobrej for na závěr smutného filmu,je na svetě.
Přidání komentáře...