DOMŮ
2.06.2007
Jsme prokleti láskou k dobrým příběhům
Aby byl dobrý příběh skutečně dobrý, musí splňovat dvě podmínky. Musí být obdařen tajemstvím, protože příběhy s tajemstvím přitahují pozornost v každé generaci zas a znovu. A musí umožňovat dvojí trojí výklad, aby s ním podle potřeby každý mohl nakládat, jak se mu zlíbí.
Klasickým dobrým příběhem je ten o Ježíši z Nazaretu. I kdyby za pár let péče o duši definitivně přestala být přitažlivým tématem, pořád bude kde komu vrtat hlavou přinejmenším to, jestli by se trik se šesti džbány při svatbě v Káni Galilejské dal nějak jednoduše zopakovat a jestli by se tak třeba nedalo pořídit i pár lahví Romanée Conti. Co se rozporuplných výkladů týká, též jeho kronikáři se snažili, seč mohli, aby tu po sobě zanechali velmi vydatný až nepřeberný stavební materiál, namátkou: Marek 9.40 – „Nebo kdož není proti nám, s námiť jest." Matouš 12.30 – „Kdož není se mnou, proti mně jest; a kdo neshromažďuje se mnou, rozptylujeť", nebo třeba zde.
Dobrým příběhem je i příběh o Lee Harvey Oswaldovi. Ačkoliv zemřel mlád dvacet čtyři let, stihl toho za svůj bouřlivý život skutečně hodně a většina toho co stihl nebo kolem čeho se třebas jen mihl, je i přes nejdůkladnější vyšetřování v dějinách čmuchání, zahaleno tajemstvím. Oswald dokázal se zfalšovaným datem narození předčasně proniknout do námořnictva, zde se stal neopěvovaným hrdinou incidentu s údajně náhodným výstřelem v šatně plné lidí, později když sloužil na letecké základně, kolem něj kroužili, kromě supertajných U2, japonští komunisté v žoldu ruské rozvědky, a ještě později došlo v jeho jednotce k dodnes neobjasněné vraždě s potenciálně homosexuálním podtextem.
Ledva se s armádním kurzu naučil trochu rusky, opustil dík falešnému dobrozdání o nedobrém matčině zdravotním stavu námořnictvo a za poslední peníze si koupil zájezd do Sovětského svazu. Ačkoliv měl tento trvat jen čtrnáct dní, zůstal Oswald v Rusku (přesněji v Bělorusku) přes dva roky. Zde si buď pod pečlivým dohledem KGB, nebo navzdory témuž, dokázal pořídit románek a později manželství i dítě se schovankou plukovníka vojsk ministerstva vnitra. Vzápětí po té se mu Rusko zřejmě omrzelo a vrátil se do Spojených států, přičemž ženu i dceru si přivezl sebou, jako by se nechumelilo a studeně se neválčilo.
V Americe se pak Oswaldovi pověsila na paty FBI a kdo ví kdo ještě. Sám navázal spojení s americkými marxisty a trockisty (ne ani v Americe se tyhle dvě skupiny nějak zvlášť nemilovaly), s Kubánci pro i proti-castrovskými, a nějak, bohužel nikdo není s to říct konkrétně jak, se zapletl do pokusu o atentát na generála Edwina Walkera, známého šampióna John Birch Society.
V listopadu 1963 byl pod okny Oswaldova pracoviště v texaském knižním skladu zabit třicátý pátý president Spojených států amerických, v mnoha ohledech naprostý Walkerův protiklad. Dřív než mohl být Oswald z atentátu na Kennedyho pořádně obviněn, stihl ho přímo na policejní stanici, před zraky snad stovky lidí, desítek policistů a minimálně jedné televizní kamery, zastřelit mafián Jack Ruby. Pokud se vám podaří nashromáždit takové curriculum vitae , pak můžete předpokládat, že si o vás budou lidé vyprávět i za tisíc let a věřte, že v tom vyprávění budete doslova vším a do písmene kýmkoliv.
Ale k tomu aby příběh vašeho života vyústil do oceánu věčně recyklovaných historek, není nezbytně nutné střílet na presidenty a zaplétat se s tolika tajnými službami, kolik se jich jen namane. Někdy stačí jen shoda několika málo okolností. Doktor James Barry by mohl vyprávět, ale jelikož je mrtev už od roku 1865, dovolím si vyprávět chvilku za něj.
Doktor James Barry se stal fenoménem už za svého života, ovšem fenoménem poněkud jiným, než jakým se měl stát po své smrti. Dnes bychom asi řekli, že doktor Barry byl za svého života potížista non-plus-ultra. Měl snad téměř všechny vlastnosti, které nevyhnutelně přitahují všeobecnou nenávist. Když v roce 1816 zahájil svou kariéru lékaře britské vojenské koloniální služby v Jižní Africe, byl neslušně mladý, nesnesitelně drzý, arogantní, až nafoukaný, měl výrazné sklony opovrhovat autoritou, měl rovněž sklony tvrdit, že staré metody jsou špatné, přežité a udržované při životě jen z lenosti a lajdáctví a ještě ke všemu měl nesnesitelně často pravdu, a jeho metody léčení byly k uzoufaní úspěšné. Byl jediným lékařem, který si kdy troufl seřvat Florence Nightingalovou, a ta si po setkání s doktorem Barrym zapsala do deníčku poznámku, dle které byl tím největším mezulánem, jakého kdy měla smůlu potkat.
Doktor Barry byl zkrátka milován pacienty a nenáviděn nad i podřízenými. O ty první pečoval, jak nejlépe uměl, prostředky kolikrát až geniálně jednoduchými, leč v devatenáctém století spíše nesamozřejmými, druhé rozčiloval bouráním zavedených postupů, třetí nekompromisně proháněl.
Byl ve své době snad největším propagátorem hygieny, pravidelných koupelí, vyvážené stravy a pohybu na čerstvém vzduchu. Někdy kolem roku 1817 se zatím jen pohostinsky mihnul na Svaté Heleně, a tehdy se mu podařilo těmito jednoduchými prostředky vyléčit zde internovaného Bonaparta. Ex-císařův pobočník o této události zanechal ve svém deníku pár zmínek podstatně lichotivějších, než ty, jakých se o pár let později dopustí Florence Nightingalová. Dalším z jeho mnohokrát připomínaných husarských kousků byl úspěšný porod císařským řezem zimprovizovaný na kuchyňském stole a to v časech, kdy přežití jak matky tak i dítěte bylo spíše výjimkou a to i tehdy, probíhala-li operace na operačním sále. Všichni prvorození synové šťastné rodiny nosí na počest této události prostředni jméno Barry do dnes.
Co se ovšem hodnostního žebříčku týče, vzhledem ke své nepřizpůsobivosti dosáhl doktor Barry vrcholu už poměrně časně a jen nakrátko. V roce 1822 se stal vrchním koloniálním inspektorem a tehdy přímo jemu osobně podléhal každý lékař, lékárník a šaman v Jižní Africe. Model jeho vzestupů a pádů na hodnostní stupnici, ke kterému toto jmenování vedlo, se později v životě doktora Barryho měl zopakovat ještě mockrát.
Ve své nové roli se vydal zavádět pořádek, čistotu a pravidelnou hygienu na místa, která všichni jeho předchůdci s oblibou přehlíželi Předmětem jeho péče a starostlivosti se stali mimo jiné malomocní, duševně nemocní, chudí černoši i vězni. Všude kam přišel, proháněl zlenivělé úředníky a vnášel čerstvý vzduch, někdy až velmi doslova. Zástupy mocných nepříznivců tak pochopitelně jen rostly a každá záminka vhodná k jeho zdiskreditování byla dobrá. Ke své smůle jich doktor Barry dokázal poskytnout nemálo. V Kapském městě byl nejprve obviněn z neslušných styků s guvernérem Charlesem Somerstem, kterýžto skandál se sice podařilo brzo smést ze stolu, nicméně pomluva ulpěla a pomluvenému inspektorovi pak o to snáze zlomila vaz skutečnost, že se odmítl před soudem zodpovídat z urážky jistého vlivného Holanďana.
Ze svého místa byl odvolán a později byl odvolán i z Jižní Afriky. V příštích letech vystřídal pestrou směs působišť, přičemž po hodnostní stupnici se pohyboval jako jo-jo. Mauritius, Jamajka, Svatá Helena, Windward a Leeward, Korfu (sem přicházeli ranění z krymské války a do té doby také spadá incident s Florence Nightingalovou) a nakonec Kanada. Z místa na místo a nahoru dolů jej poháněli především ostré konflikty s místní byrokracií. Na Svaté Heleně jej liknaví byrokraté rozčílili natolik, že své stížnosti adresoval přímo ministru války, kteréžto jednání bylo ve viktoriánských časech považováno za natolik závažné porušení subordinace, že za svůj čin skončil dokonce před soudem.
Po životě plném bouřlivých konfliktů i medicínských úspěchů se v roce 1859 dočkal penzionování a v roce 1865 zemřel. Jeho druhý život tím ovšem měl teprve začít. Gambitem k onomu druhému životu se stalo zjištění, že doktor Barry ...byla žena.
Detaily senzačního odhalení, jehož součástí bylo i tvrzení, že v průběhu svého života doktor Barry musel být minimálně jednou těhotný, zatím ponecháme stranou a podíváme se spíše na to, co toto odhalení přineslo.
Nejprve pochopitelně vzbudilo paniku v armádě, které působil dost potíží už zaživa a jak se zdálo, nehodlal s tím přestat ani po smrti. Na nátlak armády, a taky trochu z nedostatku lepší totožnosti, vystavil doktor McKinnon úmrtí list na muže a doktor Barry byl pohřben, tak jak byl znám za živa, tedy jako doktor James Barry. Přátelé zesnulého vyrazili na jeho obranu s tvrzením, že rozhodně nebyl žena nýbrž hermafrodit, což zřejmě ve společnosti, která od žen očekávala, že se budou výhradně doma věnovat svému vyšívání (a to doslova), bylo chápáno jako menší podvod. Jelikož ovšem pro Barryho hermafroditismus neexistoval žádný exaktní důkaz a jelikož příběh celoživotního převleku byl dobrý příběh, dle výše uvedené definice, veřejnost dala přednost vyprávění o utajené ženě.
Jádrem tajemství byl hlavně skutečný původ a pravé rodné jméno hrdiny/hrdinky. Navrhováni byli pochopitelně všemožní hraběcí, knížecí a královští levobočkové, cílem spekulací se ale stala i motivace, a zde nechyběly příběhy o nešťastné lásce, ať už k nedostupnému muži, nebo pro ženy nedosažitelné medicíně. Příběh byl pochopitelně využíván jako důkaz tehdy u ženy zcela nepřepokládaných schopností, ovšem nebyl by to „dobrý" příběh, kdyby popudlivá povaha doktora Barryho nebyla zároveň používána jako jasný důkaz ženské hysterie, která byla údajně právě tou překážkou, jež mu/jí bránila vykonávat lékařskou praxi v poněkud poklidnějším stylu. Vykladači se zkrátka nedokázali shodnout na realitě. Jeho/její kariéru posuzovali jako úspěšnou či neúspěšnou podle toho, co se komu lépe hodilo do vlastních představ.
Většinu těchto debat se ovšem v první vlně podařilo armádě brzo zatrhnout a ututlat. Nastalo téměř třicetileté mlčení a my tuhle pauzu využijeme k tomu, abychom si řekli, jak to všechno vlastně prasklo. Ačkoliv se jedná o skutečně senzační příběh s velkým potenciálem, tak žádný exaktní důkaz o sexuální identitě Jamese Barryho neexistuje, ačkoliv podobně jako u záhady původu Adolfa Hitlera , by nemělo být těžké jej získat.
V roce 1865 James Barry zemřel bez jakýchkoliv příbuzných v penzionu, kde o něj do poslední chvíle pečoval čítankově věrný černý sluha. On i zbytek přátel, jež Barrymu zůstali, rozhodně měli v úmyslu respektovat nebožtíkovo přání, nebýt po smrti nikterak převlékán, opečováván či dokonce balzamován. Tělo mělo být podle jeho pokynů zašito do pytle v tom oblečení, v němž skonal a bez velkých cavyků pohřbeno. Po smrti byly tyto pokyny považovány za důkaz podezřelé sexuální identity, před smrtí ovšem spíše za projev doktorovy známé posedlosti hygienou, rychlý pohřeb bez zbytečné manipulace s mrtvým tělem by dobře zapadal do jeho názorů a představ, co je a co není podstatné.
Je ovšem dosti nejasné, jak se nakonec k zesnulému dostala žena, jejímž povoláním bylo právě převlékat mrtvé do rakve a připravovat je k pohřbu. Fakt že nebožtík o takovou službu nestál, ji pochopitelně připravil o výdělek. Historka o ženské podstatě nebohého lékaře a o pajizévkách, (jež měly být důkazem prodělaného těhotenství) pochází právě od oné převlékačky a od nikoho jiného. Žádný jiný svědek, ani doktor Kinnon který konstatoval smrt, žádnou prohlídku s cílem stanovit pohlaví neprovedl. Doktor Barry vůbec neměl být do rakve převlékán, leč ona neodbytná pohřební posluhovačka tvrdila, že jej převlékla a při hledání toho kdo by jí za ten úkon zaplatil, se počala ohánět svou historkou o ženě a těhotenství. Celý příběh tedy stojí na svědectví jedné jediné ženy, ženy, kterou jen s obtížemi lze popsat jako nestranného svědka.
Jak už bylo řečeno, po krátkém vzbouření vášní, byla historka na nějaký čas zametena pod koberec. O třicet let později v roce 1895 jí ovšem vytáhly noviny Lancet a tehdy už se bez jakýchkoliv pochybností (ale také i bez jakýchkoliv dalších důkazů) psalo o Barrym jako o ženě. Zvláštní bylo, že ti kdož byli ještě naživu a kdysi měli k Barrymu blízko, svorně popírali, že by měli byť i jen stín podezření. Naproti tomu se v dopisových reakcích odkudsi z neznáma vynořili lidé, kteří se s doktorem Barrym sotva znali a potkali jen letmo, přesto si troufali tvrdit, že o jeho tajemství věděli a dokonce naznačovat, že ve skutečnosti toto tajemství bylo tajemstvím veřejným.
Taková prohlášení ovšem nedávala valného smyslu. V bouřlivém běhu života dokázali odpůrci nepohodlného lékaře využít k jeho diskreditaci sebemenší záminku a s výjimkou podezření ze sexuální aféry s jihoafrickým guvernérem, které ovšem mířilo spíše k homosexualitě než k něčemu jinému, nikdy se nikdo nesnažil znemožnit jej jako sexuálně podezřelého. Daleko spíše se pozapomenutí hrdinové těchto historek pokoušeli prodrat alespoň na chvilku na výsluní, než aby se jednalo o hodnověrné svědky. Kromě toho se pochopitelně znovu roztočila debata o tom, zda život doktora Barryho lze považovat za úspěšný či nikoliv a na stejných barikádách opět zavláli stejné prapory.
Jaké si z toho všeho odnést poučení? Pociťujete-li nedostatek dobrých příběhů, možná by stačilo si nějaký vymyslet. Celkem snadno už se pak najde někdo, kdo vám ho potvrdí a naprosto jistě se vynoří mnozí, jimž se bude hodit. Koneckonců, realita se mnohdy ukazuje jako naprosto nedostačující koncept a poptávka po dobrých příbězích je dost možná větší, než schopnost reálného života je generovat.
Komentáře
(@Teo - Mail - WWW) Vloženo 02.06.2007, 15:44:18
No jo... ten chlap tady vypadá docela jako ženská:
http://mj.barczyk.se/blog/wp-content/drjamesbarry.jpg
(binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 02.06.2007, 15:49:28
jj tu kresbu znám.. nezapomeň ovšem na kouzlo podvědomých očekávání. Předlož jí publiku jako jinocha a myslím že nezaprotestuje :o)
(@Teo - Mail - WWW) Vloženo 02.06.2007, 17:58:30
Tady jako hodně šerednej chlap: http://www.citizenship.gov.on.ca/owd/english/students/barry.htm A všimni si těch kotlet - ty ženský nemívaj!
Kotlety .. (binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 02.06.2007, 21:22:07
to je právě to. Jinošský/ženský portrét a blíže neprozkoumané kotlety jsou právě ty rekvizity, které každému umožňují vidět co se mu právě hodí :o)
Jiný příběh (TJ - Mail - WWW) Vloženo 04.06.2007, 15:24:00
Ten Lee Harvey Oswald mi teda se vším všudy přijde několikanásobně zajímavější než hlavní příběh textu. Jinak se základní tezí souhlasím...
Může být .. (binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 04.06.2007, 23:30:45
...nícméně Lee Harvey Oswald je figura doslova rozebraná na prvočinitele, notoricky známá a jeho příběh má tolik odboček, že natěsnat je do článku dost dobře nejde.To je prostě na knihu. A pokud se někdo rozhodne napsat třímiliontou knihu o LHO tak to určitě nebudu já :o) NIcméně, zájemcům o Oswalda můžu doporučit Americké tajemství od Normana Mailera. Ucelenější pohled na něj asi nenabízí nikdo jinej.
Přidání komentáře...