DOMŮ
11.07.2004
Americký fotbal , výchovná lekce a Eden plný beden.
Jestli vůbec existuje nějaká ctižádost společná všem mužům , tak je to touha zplodit syna, ovšem jen málo z těch, kteří byli takovým štěstím poctěni, si uvědomuje, že mít syna není jen radost ,ale i povinnosti a tou hlavní povinností, je vychovat ze syna řádného chlapa. Chlapa, který ví co je to pořádná rvačka,chlapa který dovede znaleckým hvízdnutím ocenit pěknou ženskou postavu , a chlapa, který na otázku , „Dáme něco k pití?“ , umí odpovědět světáckým úšklebkem a větičkou : „Nato vem jed ,vole!“ A znáte pro takovou výchovnou lekci lepší prostředí, než je zápas amerického fotbalu?Jakmile se na sloupech pouličního osvětlení a autobusových zastávkách začaly objevovat plakáty , oznamující jedenácté finále České ligy amerického fotbalu , já i jedenáctiletý Binární Ládin mladší jsme ihned věděli, čím vyplníme současnou přestávku ve všech soutěžích klasické kopané ale jelikož naše znalosti o této hře nebyly valné, z instruktážních důvodů jsme si vypůjčili kazetu s filmem Vítězové a poražení.
Ani shlédnutí filmu z nás neudělalo velké znalce, ovšem to hlavní jsme se dozvěděli. Zjistili jsme, že zdánlivě jediné pravidlo, všichni zbijte toho s míčem, není pravidlem nejdůležitějším a už vůbec ne jediným. V kostce se dá říct, že hlavní dějovou linií téhle zábavy, je posunout míč dopředu o deset yardů , na což má útočící mužstvo čtyři pokusy. Když se to navzdory zuřivé snaze soupeře mu v tom zabránit, povede, má další čtyři pokusy na dalších deset yardů. Pokud útočící mužstvo předvede dostatečnou dávku odvahy , vychytralosti a rychlosti, dopraví míč tímto způsobem až na druhý konec hřiště, čemuž se říká touchdown a inkasuje se za to šest bodů. Pokud útočníci cítí, že míč se jim na druhou stranu hřiště donést nepovede, zkusí ho tam dokopnout. Trefí-li tímto kopem obří „háčko“ za protivníkovi zády, obdrží za to tři body a mají z toho menší radost.
Z bránících se stanou útočníci, pokud soupeře čtyřikrát zastaví před hranicí deseti yardového postupu nebo pokud soupeřům ukradnou ze vzduchu jejich přihrávku. No a tak to jde pořád dokola čtyřikrát dvanáct minut čistého času, což zabere bratru tak tři hodinky, někdy i víc.
Bylo nám jasné, že atmosféra atletického stadionu v pražském Edenu , se asi bude podobat atmosféře na fotbalových stadionech v Americe jen vzdáleně, přesto jsme na místo dorazili pevně rozhodnutí si celé odpoledne slušně užít. Než vypukl program, stihli jsme zlikvidovat počertech pálivou klobásu, objevit stánek s pivem , odmítnou tři hostesky nabízející mexické pivo s tequilou a hlavně si prohlédnout parádní obří truck , který stál u postraní čáry ,kapotáž vyzdobenou ve stylu Stars adn Stripes , jehož návěs představoval kompletně vybavené podium.
Na podiu si v poklidu ladila nástroje kapela Wohnout . Ve stejném poklidu se na hrací plochu trousili hráči , bágly z výstrojí prostě jen tak pohodili na trávník a začali se strojit přímo na hřišti, což celé akci dodávalo nádech sousedského zápasu někde na plácku. Několik odvázaných psů ,vytrvale se pletoucích hráčům pod nohama a to i během rozcvičky, celý dojem jen potrhovalo.
Nevím jak vás, ale mě snad nic nedokáže rozladit víc, než když vysolím 120 korun za vstupenku a pořadatel nemá k mojí peněžence ani tolik úcty, aby akci zahájil včas, což se mi tady v Čechách stává s železnou pravidelností. Proto mě příjemně překvapilo, že navzdory ležérnímu přístupu , kapela začal hrát na minutu přesně podle programu. Dopil jsem první pivo , s potěšením zaznamenal, že Wohnouti zní živě lépe než z desky a že tribuna je zaplněná do posledního místa. „Větší kotel než na ligu“ , poznamenal syn.
Dělat sarkastické poznámky o venkovské atmosféře , začalo být čím dál tím těžší. Během koncertu se hráči uklidili kamsi do nitra tribuny. Ještě než zmizeli úplně všichni , skočil jsem si dolů , vyfotit pár z nich trochu z blízka. Jeden z vazounů se na mě zašklebil. Kdybych měl u sebe nějaký míč, okamžitě bych mu ho odevzdal! Žádný jsem u sebe neměl a tak jsem mu raději šel rychle z cesty.
Patnáct minut před výkopem vjela do areálu sanitka z čehož jsme usoudili, že začíná jít do tuhého. Muzikanti zabalili fidlátka , na korbu kamionu vyskočila tlupa bedňáků a během deseti minut nebylo po podiu ani památky. Truck vyfoukl dva sloupy černého kouře a zmizel ze scény. Musím se přiznat, že to na mě udělalo dojem.
O kopírování amerických vzorů už se napsalo spousta žlučovitých řečí, hlavně na téma, jak je to strašně trapný. Jenže, přátelé sousedé a krajani, když se zpod tribun vyvalil kouř a z toho kouře vyběhlo snad osmdesát chlapíků v přilbách , když se tribuna otřásla kytarovými riffy a fanoušci k tomu přidali vlastní řev , nevypadalo to zrovna trapně. Spíš z toho docela běhal mráz po zádech.
Na hřišti se proti sobě řadili Pražští Lvi a Pražští Panteři a chystali se navzájem sežrat. Fanoušků tu měli oba týmy zhruba stejně, jen příznivci Panterů se zdáli hlučnější ,asi to bylo tím, že jeden z nich byl vybaven obrovským bubnem. Před zápasem jsme se v programu dočetli , že z posledních deseti ročníků vyhráli osm Pražští Panteři, což z mého syna okamžitě udělalo Pantera, na mě tedy zůstali Lvi. Ještě než se borci na ploše do sebe poprvé zakousli , vyměnili jsme si se synem několik štouchanců na téma, kdo že jsou větší saláti.
Myslím, že nemá cenu popisovat vám zápas minutu po minutě a kdo ví jestli bych to dokázal, neseděl jsem na tribuně s notebookem na koleni. Myslím, že pro vykreslení dojmu by mohla stačit mozaika postřehů.
Tak za prvé, rozhodčích je v americkém fotbale sedm, snad aby se mezi těmi horami svalnatců tak nebáli, tři z nich dohlížejí na hráče přímo na ploše , čtyři jsou na čarách. Hlavní rozhodčí je vybavený mikroportem a každý větší verdikt musí hezky pěkně sám vysvětlit divákům. Čároví rozhodčí mikroport nemají, zato mají něco , co silně připomíná oranžovou utěrku a tu utěrku hází do hřiště, kdykoliv se jim něco nelíbí, což je poměrně často.
Když v hřišti přistanou nějaké ty utěrky , hlavní přeruší hru, sudí se seběhnou, chvíli debatují a pak hlavní oznámí co kde kdo provedl. Časem jsem vypozoroval, že každý sudí má svůj vlastní styl házení utěrky, některý ji jen tak mrskne před sebe, jiný ji zmuchlá a snaží se ji dohodit co nejdál a u jiného se zase zdá, jako by mu nebylo proti mysli, některého z hráčů tou utěrkou trefit. Pokud mohu soudit, na konečný verdikt nemá styl házení žádný vliv, ale připouštím, že mi mohlo něco uniknout.
Jelikož velkou část hry zabírají šeptem vedené taktické porady , během kterých se hráči sklánějí v hloučcích k sobě a chvílemi přitom vypadají jako by někomu z nich upadla do trávy kontaktní čočka, je potřeba , během takových přerušení nějak zaměstnat oko diváka, a zároveň vyburcovat fanoušky. Za tím účelem poskakují před tribunou takzvané cheerleaders. Stát se cheerleaders v Americe, to je prestižní záležitost a ne jedna středoškolská miss už z konkurzu na tuhle práci odešla zklamaná. U nás bych řekl, že to holky dělají hlavně buď z nadšení pro věc a nebo to považují za aerobic , při kterém víc přijdou mezi lidi.
Zvláštní bylo , že cheerleaders tu měl pouze tým Lvů. Absence roztleskávaček Panterů zaujala i mládence ve slunečních brýlích, který seděl vedle nás. „Where are Panthers cheerleaders?“ , naklonil se ke mně krátce po začátku. Vyklubal se s něj rodák ze Seatlu , který si tu přišel užít něčeho, čemu říkal Superbowl do kapsy. Popravdě jsem mu řekl , že nemám ani zdání. Znalecky pokýval hlavou a obstojnou češtinou poznamenal. „Nejsou prachy“ . Ten mládenec tu nebyl první den!
Do přestávky , která následuje po dvou odehraných čtvrtinách (po té první se jen prohodí strany a jede se rychle dál) , zaznamenala obě mužstva nějaké body kopem ze hry, jak vypadá touchdown jsme zatím věděli pouze teoreticky, na tabuli svítila remíza. Kdyby chtěl někdo počítat skóre mě, tak jsem měl druhé pivo a taky jsme myslím do poločasu stihly jedny hranolky.
Přestávka patřila celá cheerleaders , k těm Lvím se přidala děvčata z České asociace cheerleaders , což je jak jsem vyrozuměl organizace , zaštiťující dokonce už dnes samostatný sport a pořádá i vlastní mistrovství republiky. A i když i tady bylo vidět , že nejsme na stadionu Dalass Cowboys , publikum bylo velmi uznalé, většina lidí zůstala na tribuně a našetřila potleskem při každé povedené pyramidě.
Můj pokus pokecat se synem o některých fešnějších roztleskávačkách ,kluk odbyl prohlášením, že holky smrdí a zeptal se, jestli si může dojít pro zmrzlinu. Řekl jsem mu , ať mi přinese taky jednu a rozhodl se debatu o vnadách odložit na vhodnější dobu.
Krátce po přestávce se ukázalo, že pozornost zejména těch nejmenších diváků už byla prvním poločasem nasycena , několik z nich ukořistilo u postraní čáry rezervní míč a na atletické dráze, mezi hřištěm a tribunou rozjeli vlastní Juniorbowl. Za koncovou čáru jim sloužily kabely od zvukové aparatury. Synátor se na ně vydržel dívat dvě minuty a pak se k nim přidal.
Zatímco senioři se v téhle fázi hry motali neustále kolem středu hřiště, každou chvíli se o něčem radili a zápas se nějak nehýbal z místa, junioři na tartanu už pokládali sedmý touchdown. Když se povedl touchdown odhadem čtyřletému capartovi, sklidil za něj potlesk části tribuny, který poněkud zmátl několik hráčů na velkém hřišti.
Ke konci třetí čtvrtiny se stalo několik věcí najednou. Dopil jsem třetí pivo , všiml si,že cheerleaders se mi zdají čím dál tím hezčí, z čehož jsem dovodil, že čtvrté pivo si už nedám ale hlavně, na ploše se najednou utrhl jeden ze Lvů ,prosmekl se kolem marně se natahujících Panterů , přeběhl přes půlku hřiště a zaznamenal touchdown. Nebudu vás dál napínat, byl v celém zápase jediný a po té co Lvi trefili „háčko“ i z kopu , který po touchdownu vždy následuje , ustavili tak konečný výsledek na 13:3 ve svůj prospěch.
Už od začátku zápasu stálo na bílém plastikovém stolku před hřištěm několik trofejí a po dobu hry se tahle skládka pohárů stala několikrát terčem mojí pozornosti a kdykoliv jsem viděl, že poháry nikdo nehlídá, lehce jsem se zaobíral myšlenkami na menší kanadský žertík. Jelikož ovšem nejsem Saturnin, trofeje zůstaly na svém místě a po posledním hvizdu jimi byli oceněni , nejlepší hráč útoku , nejlepší hráč obrany, nejužitečnější hráč vůbec , poražené mužstvo obdrželo stříbrný pohár, vítězné dva zlaté. Ten menší do trvalého držení, ten větší putovní.
Trofej pro vítěze předával zástupce amerického velvyslance,který se rozhodně uměl zachovat jako diplomat , přijatelnou češtinou nám oznámil, že jsme viděli zajímavý napínavý zápas , že obě mužstva si zasloužila vyhrát, leč jak známo, na konci může být vítězem jen jeden. V tlapách toho našeho vítěze , tedy Pražských Lvů skončili oba zlaté poháry , ten neputovní snad až nepatřičně malý, přesto bylo vidět, že radost z vítězství je vždy a všude stejná, bez ohledu na velikost trofeje, nebo její proslulost.
Každý ze šťastných vítězů se chtěl poháru alespoň dotknout, vytvořili tedy neuspořádaný poskakující shluk a já měl možnost okusit , jaká rizika provází řemeslo sportovních paparazzi , protože ve snaze ulovit nějaký pěkný záběr jsem se k té rozjásané hordě přiblížil natolik , že mě v jeden okamžik málem zavalila. Vzal jsem to jako signál, že je čas jít.
Jenže , pořadatelé se drželi své americké předlohy velmi důsledně, takže sotva fanoušci opustili tribunu, zjistili, že kamion, který sloužil jako podium pro předzápasový koncert teď stojí na parkovišti nad tribunou a je znovu připravený rozdávat rámus. Prakticky ihned po skončení předávacího ceremoniálu tu začínal koncert kapely Cocotte Minute , a protože lidé, kteří se už jednou začali bavit , většinou nechtějí jen tak přestat, docela dost diváků tu zůstalo.
Tuhle partičku jsem někdy loni v prosinci viděl ve finále Jim Beam Music a protože se mi zdálo, že svým osobitým mícháním rapu a rocku ,vyrábějí randál docela přitažlivým způsobem , také jsme se na pár písniček zdrželi. Nakonec to ale vyhrál hlad a protože další klobásu nebo hranolky už jsme neměli chuť , vyrazili jsme domů. V tramvaji jsem se syna zeptal: „Tak co kámo, dáme ještě něco k pití?“. „Na to vem jed,vole“ odvětil syn a otevřel plechovku s ledovým čajem až to luplo.
Následuje obrazová příloha. Kliknutím na popis obrázku docílíte jeho zvětšení , což by jste asi pochopili sami, ale pro jistotu to tady uvádím.
Hvězdně pruhovaná kapota kamionu, který sloužil jako podium.
Nejčastější hrací pozicí je taktická porada.
Trofeje trpělivě čekaly na své majitele po celý zápas. Kupodivu je nikdo neukradl.
Zástupce amerického velvyslance a jeho diplomacie osobním příkladem. Za chvilku předá putovní pohár.
Hráči mají pohár a já problém. Chyběl krok a skončil bych pod nimi.
Komentáře
díky, (nuxx - Mail - WWW) Vloženo 11.07.2004, 21:46:05
fakt skvěle napsané.
(mudd - Mail - WWW) Vloženo 13.07.2004, 13:24:16
Sákryš ze mě se snad stane sportovní fanoušek ... Výborná reportáž!
(binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 13.07.2004, 20:37:55
no proto to taky dělám..počítm, že příště už půjdeš s náma..:o)))
(blek - Mail - WWW) Vloženo 02.09.2004, 10:42:03
tenhle zápas jsem nestíhal ale vyrazil jsem v červnu se synem (12let) do Berlina na NFLEurope Thunders-Galaxy a byl to skvělej zážitek. Lístky jsme koupili od jednoho maníka na parkovišti před stadionem za 1 euro (!) kus. Doporučuju! Příští jaro jedeme zas...
ii (iii - Mail - WWW) Vloženo 04.09.2007, 11:26:49
putka
Přidání komentáře...