DOMŮ
20.06.2004
Přízrak fotbalového fanouška.
Strašidla, duchové , poltergaisti a jiné nadpřirozené bytosti, mají pochopitelně spoustu nepříjemných osobních vlastností. Kvílí po nocích tak , že člověk nemůže usnout, procházejí zavřenými dveřmi do ložnice, právě v okamžiku , kdy nechcete aby se po ložnici kdokoliv procházel , neustále vám schovávají zapalovač a vůbec jsou všemožně na obtíž. Ovšem nejhorší vlastností všech strašidel, je podle mě jejich neodbytnost. Dokonce i strašidla, které zas až tak neškodí, je neuvěřitelně obtížné se zbavit, zvláště když si ono strašidlo na vás speciálně zasedne. Mluvím z vlastní zkušenosti, už od roku 1996 mě totiž pronásleduje přízrak fotbalového fanouška. Jelikož se chystám vyprávět příběh o strašidlech, je asi na místě přísaha, že každé slovo tohoto příběhu je minimálně tak pravdivé, jako moje paměť spolehlivá. Příběh začíná v Belgickém přístavním městě Ostende, krátce po třetí hodině ranní. Psal se červen roku 1996 a právě v onu pozdní hodinu, vjel do přístavu autobus plný fotbalových fanoušků. Mezi nimi já , můj otec , můj bratr a také člověk , který se později měl stát duchem. Ale o tom jsem tehdy ještě neměl nejmenší tušení.
Nápad, cestovat do Manchesteru na fotbalový zápas základní skupiny mistrovství Evropy, Česká republika versus Německo, je jeden z těch šílených nápadů, které se v naší rodině s jistou pravidelností vyskytují. Inspirátorem této myšlenky byl především můj otec. Můj otec je člověk , který fotbalu doslova propadl, léta jej hrával, ještě více let trénoval žáky, ještě více let fotbal sleduje ve všech podobách. Počítám, že patří mezi skutečně velmi malou hrstku lidí, kteří u nás pravidelně přes satelit sledují arabskou fotbalovou ligu. Nikoliv proto,že by ho nějak speciálně zajímal arabský fotbalový styl, ale prostě proto, že přepíná svých 978 satelitních kanálů tak dlouho, dokud na některém z nich nenarazí na fotbalový přenos. Jakmile jej objeví, setrvá u něj až do posledního hvizdu soudcovské píšťalky, bez ohledu na to, kdo s kým hraje a kde.
Ani já ani bratr nedosahujeme otcových grandiózních fandovských výšin, přesto jsme část jeho vášně podědili a cesta do Manchesteru nám tudíž přišla jako zajímavá kombinace fanouškovského zážitku a rodinné pánské jízdy.
Myslím, že si asi dovedete představit, jak to vypadá, když člověk cestuje přes půl Evropy autobusem plným fotbalových fandů, ovšem můžu vás ujistit, že hrůzy takové cesty jsou menší od té doby, co stalo dobrým zvykem montovat do dálkových autobusů záchody. Cesta je to skutečně velmi dlouhá ale jelikož zpívání předčasně vítězných chorálu většinu lidí omrzí už 2000 kilometrů před cílem, probíhá ve větším klidu než by jste asi řekli.
Vstoupit do Anglie znamená nejenom překročit kanál La-Manche ale hlavně překročit byrokratickou hranici představovanou imigračními úředníky jejího veličenstva.Jakmile tudíž náš autobus přijel do Ostende,kde jsme se měli nalodit na trajekt do Ramsgate, absolvovali jsme instruktáž, která nám měla pomoci vyhnout se případným komplikacím při pohovoru s těmito strážci ostrovního klidu.
Jednalo se o tu nejbizarnější instruktáž jaké jsem se kdy zúčastnil. Průvodce nás totiž požádal, abychom se pokusili imigračním úředníkům namluvit, že nejedeme na fotbal, ale pouze a jedině za Londýnskými památkami. Chtít po dobré čtyřicítce lidí navlečených do národních dresů a omotaných červenomodrobílými vlajkami aby předstírali , že v Anglii je zajímá pouze Velký Ben , je jako by někdo chtěl po zájezdu důchodců, aby se vydávali za olympijský team amerických akvabel. Všichni se tomu nápadu srdečně zasmáli, nejvíce ovšem zaujal onoho mládence, který je vlastně hrdinou tohoto příběhu.
Zjistil jsem to asi o půl hodiny později, když se celá výprava vyvalila z autobusu a krátila si čas do odjezdu lodi rušením nočního klidu. Já a můj bratr, vedeni zvědavostí suchozemců jsme se bez velkého rozruchu potloukali po přístavu a právě tehdy jsme si poprvé toho mládence všimli. Mohlo mu být tak dvacet let, vlasteneckou hrdost dával najevo národním dresem a pobavenou opilost projevoval veselým hulákáním. „My jsme poznávací zájezd , ty voleeee!! Cháááá cháá cháááá.“ Táhla s ním jakási tlupa kumpánů z mokré čtvrti , ani jednoho z nich jsem si ovšem hlouběji nezapamatoval, později pochopíte proč.
Nejvýraznější znakem tohoto veselého mladíka, byl jeho sestřih. Hlava téměř vyholená, jen na čele mu poskakovala ofina vlasů , nakroucená do tvaru, kterému z nedostatku kadeřnické slovní zásoby říkám „čupřina“. Já i bratr jsem si ho z nějakého důvodu vryli do paměti na první pohled.
Později jsme jeho existenci zaznamenali ještě na lodi.Rochnil se tam v dětském bazénku plném plastikových balonků a rozpustile je vyhazoval do vzduchu. Předškolní caparti ho pozorovali pohledy pobavenými, leč poněkud nechápajícími. Nakonec usoudili, že se jedná o celkem neškodnou velrybu a začali na něj házet balonky. Vypadal, že ho to potěšilo.
Podařilo se nám úspěšně vniknout do Anglie a v přílivu dojmů se nám mladík nějak ztratil z očí. Na stadionu v Manchesteru jsem jeho existenci vůbec nezaznamenal. Kdo ale jeho existenci zaznamenal byl můj videorekordér, který se o tisíce kilometrů dál rozběhl s úvodním výkopem. Jednak ,abychom se po návratu znovu pokochali zápasem a pak také proto, abychom viděli, jak nám to sluší v ochozech Old Traford.
To se nám nepoštěstilo , na zápase nebylo čím se kochat, neb jsme prohráli dva nula, a jediný pohled kamery na naše sedadla trval dvě vteřiny a po většinu z těch dvou vteřin jsme měli obličeje zakryté národní vlajkou. Kdo se ovšem objevil na desítkách záběrů, to byl onen mladík s čupřinou. Když jsem v náladě která přeje přehánění, tvrdím, že byl doslova všude, což je jasně přepjaté, ale občas to tak vidím.
Netušil jsem , že onoho mládence ještě někdy neuvidím, vůbec si nevybavuji, že bych ho viděl po cestně zpátky. Když jsem si prohlížel na videu záznam zápasu , došlo mi co se stalo. Mladíka pohltili televizní kamery! Stal se podobných duchem, jako ti co se vyskytuji ve Svěrákově filmu Akumulátor, s tím rozdílem ,že ve filmu pouze kopie zůstala v televizním světě a originál venku. Mladík zmizel celý! Stal se z něj televizní přízrak.
Důkazy o tom se začaly množit doslova geometrickou řadou. Viděl jsem ho na tribuně při zápase Česká republika – Itálie. Kamery ho ukázali, jak slaví náš postup do čtvrtfinále po zápase s Ruskem. Ve stále stejném dresu , se stále stejnou čupřinou jásal nad Poborského obloučkem do sítě Portugalska. Trnul obavami při penaltovém rozstřelu z Francií, plakal po finálové porážce s Německem.
Jakmile televizní svět jednou někoho pohltí , odmítá ho vydat. Po mistrovství Evropy 1996 mládenec bloudil všemi střihovými pořady o šampionátu. Když někdy v roce 1998 Česká televize obměnila znělku kterou uváděla svoje sportovní pořady, v mozaice záběrů různých sportů složené z několika pohyblivých obrázků sportovců i fandů, v jednom z okének křepčil i tento mládenec. Jakmile televize spustila upoutávky na šampionát 2000 v Holandsku a Belgii, duch fotbalového fanouška znovu ožil, svým vítězným tancem lákal diváky k obrazovkám.
Z bratrem nám tento nešťastník nešel z hlavy. Kdykoliv se někde objevil na obrazovce, okamžitě jsme žhavili telefony. „Viděl jsi to? Zase je tam!“ Viděl jsem. Jeho fotka svítila za zády redaktora sportovních zpráv, když mluvil o Chovancově nominaci na Euro. Byli jsme jediní, kdo si uvědomoval mladíkův osud? Zřejmě ano. Na jeho osudu nás trápili dvě věci. Za prvé naprostá lhostejnost světa, který si nevšiml, že ze zdravím kypícího mládence se stal duch a za druhé , že nejsme na jeho místě! Jakmile se přiblížilo Euro 2000, rozhodli jsme se , že musíme mládence osvobodit!
V roce 2000 se odehrálo repete naší pánské jízdy, a na vlastní oči jsme viděli ten zápas naší reprezentace z domácím Holandskem, díky kterému se nejznámějším rozhodčím v našich zeměpisných šířkách stal Pierluigi Collina. Vidět tento zápas pro nás bylo důležité, ale kromě toho, jsme měli na paměti svoje poslání. Osvobodit ducha. Domnívali jsme se , že jediný způsob jak jej vyrvat televizním kamerám, je nabídnout jim lepší oběť. Tou obětí jsem měl být já.
Ve snaze přilákat k sobě pozornost kamer jsem nelitoval ničeho. Požádal jsem paní Binární Ládinovou a jelikož po dlouholetém šťastném manželství moje paní ví, že odporovat mým pozdně pubertálním nápadům je ztráta času, více méně ochotně se podílela na mojí speciální fotbalově vlasové kreaci. Totiž , pomocí strojku na holení a žiletky mi na hlavě vytvořila dokonalou imitaci fotbalového balonu. Bylo mi tehdy 31 let, ale cítil jsem se, jako bych se chystal na poslední zvonění před maturitou.
Stadion Amsterodam Aréna je zázrak, který musí nadchnout i naprostého fotbalového analfabeta. Při pohledu zdálky to vypadá, jako by mezi spleť dálničních přivaděčů před Amsterodamem přistál mohutný létající talíř ze kterého se každým okamžikem musí vyrojit neméně, než padesát tisíc Predátorů, nebo sto tisíc malých zelených mužíčků.Pocit mimozemského plavidla je ještě intenzivnější, když máte možnost stadion pozorovat v noci. Všechna ta světla jsou jako ze Spilberga. (Mimochodem až někdy budete sledovat nějaký zápas v Amsterodam Aréně, pozorně se podívejte na středový kruh. Přímo pod ním vede šestiproudová dálnice.)
V hledišti tohoto kouzelného fotbalového chrámu jsme sledovali před zápasovou show a čekali, až nás zaberou televizní kamery. Prozatím jen ty, které přenášejí obraz na dvě velkoplošné obrazovky nad oběma brankami. Místo toho se na obrazovkách rozběhla oficiální znělka šampionátu ve svojí nezkrácené verzi. V rytmu videoklipu se zde střídali vizitky jednotlivých mužstev. Čupřinatého mladíka, který se objevil v krátkém prostřihu mezi záběry na naše fotbalisty jsme přivítali rezignovaným povzdechem. „To snad není možný?!?! On je tam!“ Nešlo se splést. Náš přízrak fotbalového fanouška strašil přímo v oficiální znělce mistrovství!
Bylo to k uzoufaní. Zápas jsme pohráli tou hloupou penaltou, z mistrovství jsme vypadli po základní skupině a ducha se nám osvobodit nepodařilo. Vzhledem k tomu , že naše mužstvo neuspělo, celkový zájem o záběry jásajících fanoušků klesl a vypadalo to, že duch mládence s čupřinou se sice nevrátí do světa lidí, ale mohl by alespoň dojít pokoje.
Ještě se sice sporadicky objevoval v různých sportovních znělkách, ale střih byl rychlejší, kdo by nevěděl kam se koukat a na co, nikdy by ho v nich neobjevil. Jen já a bratr jsme sledovali jeho osud,ale zhruba tak od roku 2002 se nikde neobjevil a my na něj pomalu zapomínali. Jenže, strašidla nemizí ze světa tak snadno. Někdy se sice dočkáme dlouhé řady klidných nocí, ale to neznamená, že duch zemřel. Duchové neumírají, jen občas dlouho spí.
Na mistrovství Evropy v Portugalsku jsme se ani nechystali. Na otce už je to daleko , bratr se právě v této době ženil, a já mám pocit, že už jsem si na různých stadionech svoje odkřičel a s přibývajícím věkem dávám přednost televiznímu přenosu, před trmácením přes půl Evropy, jen pro ten autentický zážitek. Teď to ale začíná vypadat , že možná zněním názor. Nejen že naše reprezentace se probila do čtvrtfinále, ale zjistil jsem , že mladíkův duch opět ožil!
Česká televize připravila jakousi soutěž fotbalových znalostí, ve které mají diváci možnost utrácet horentní sumy za soutěžní SMS aby zvýšili svojí možnost vyhrát nějaké triviální ceny. Tuším , že jde především o repliky reprezentačních dresů. Soutěžními spoty televize obložila přenosy zápasů a ve znělce této soutěže……ani se mi to nechce říkat. Ano , tušíte správně. Je tam! Nezestárl ani o den. Směje se, jako ten den ,kdy jsme se přes Francii dostali do finále. Od toho okamžiku uplynulo už osm let! Vzápětí se obraz rozplyne , je vystřídán obráncem Realu Madrid , Robertem Carlosem. Ale toho já nevidím. Mám pořád před očima mládence, kterého televizní kamery spolkli před osmi lety na stadionu Old Traford v Manchesteru a od té doby jej nevydaly. Drží ho ve skleněném vězení svých čoček a odmítají pustit. Drábové televizního světa ho ženou do služby, kdykoliv se jim to hodí, kdykoliv se ve světě fotbalu děje něco významného, musí se jeho duch probudit a křepčit a jásat a smát se a nikdo , nikdo kromě mě a bratra netuší co se tu vlastně děje.
A já už tudíž nemůžu mlčet! Nevím ,jestli je v mých silách jet do Portugalska a pokusit se ho zachránit. Já už opravdu nejsem typický fanoušek, mě by si nejspíše kamery už nevšimly. Ale jestli tento článek bude číst někdo, kdo se příští neděli chystá do Portugalska na čtvrtfinálový zápas našich borců, pamatujte na mládence s čupřinou a pokuste se ho osvobodit! Moc vás prosím! Myslím ,že ten nešťastník trpí! Rozhodně vím, že trpíme já i bratr, kdykoliv ho v té znělce vidíme!
Komentáře
Přidání komentáře...