DOMŮ
4.06.2004
Nervozita se šíří jako kruhy na vodě.
Vyrazit na zteč a pokusit se dobít pevnost, o které je známo, že ji ještě žádný útočník nedobil, to není pro schopného , odhodlaného vojáka důvod ke vzpouře, ale výzva! Ovšem, pokud by ten samý voják věděl, že datum útoku musí obráncům sdělit předem, stejně jako směr útoku i ten nehloupější seržant by začal přemýšlet o dezerci. Přesto se pomalu jednou měsíčně pokoušejí dobít pevnost našeho podniku technologičtí auditoři vyslaní poskytovateli všemožných licencí.Jakmile se na celou záležitost podíváme blíže, metafora bitvy o pevnost začne trochu kulhat. Zatímco skutečná bitevní vřava poskytuje okázalý pohled na hrdinství a oslnivé ohňostroje, technologičtí auditoři během svých „přepadových“ , dva měsíce dopředu ohlášených kontrol si spíše musí připadat jako kdyby bloudili kombinací kouzelného zámku a začarovaného mlýna.
Pokud by některý z auditorů byl nadán slušnou imaginací, nepopírám ,že i tací můžou existovat, ačkoliv moje osobní definice auditora zní: vychytralý studený čumák, co se živí lovem hnid, možná by si při vstupu do podniku mohl připadat nějak takhle:
….konečně se za poslední zákrutou řeky vynořil mlýn, ke kterému poutník mířil už od té doby, co jej zahlédl z kopce , kde přenocoval. Malebná stavba přesně zapadala do krajiny,ale při pohledu zblízka už nevyvolávala ten dojem veselé činorodosti, jaký pociťoval, když zdálky pozoroval její siluetu. Mlýnské kolo se zvolna otáčelo, jeho masivní oblouk se nořil do vody tak tiše, že bylo snadné zaslechnout i mírné povrzávání pantů dokořán otevřených dveří, které se zvolna pohupovaly v mírném větru. V černočerné tmě, kterou dveře rámovali , se nedal zahlédnout jediný pohyb. Pokud uvnitř pracovali nějaké stroje, nebylo je slyšet. Nad vchod kdosi vyřezal veselou podobiznu mlynáře, s čapkou posunutou na stranu, jeho boubelatá tvář se spokojeně smála, oči však nikoliv. Ostřížím zrakem pozorovaly příchozího. Celá stavba doslova křičela: „To, že tu jsou otevřené dveře, neznamená, že jsi vítán!“.
Přepokládám, že nešťastní auditoři tuší, že i v tom nejlepším podniku vstupují do Potěmkinovi vesnice, jen si nejsem jistý, jestli jim dochází rozsah spiknutí, které je proti nim vedeno. Jelikož žádný z nich nepřihází se začátkem pracovní doby, všechny stroje a provozy jedou od rána na 150 procent. Ve chvíli , kdy projdou vrátnicí, začne okamžitě pracovat několika stupňová, spontánní zpravodajská služba, založená nikoliv na pevné struktuře kompetencí , jako to známe ze státních bezpečnostních služeb, ale na tom kdo s kým v práci chodí na oběd, na kafe , na cigáro , po práci na tenis, fotbal nebo pivo. V podniku s více než tisícem zaměstnanců existují tisíce vazeb, které jsou při ohrožení aktivovány tak ,jako jsou při ohrožení biologického organismu aktivovány složité biochemické pochody imunitního systému.
Část těchto vazeb by bylo možné vytušit , kdyby se vám v okamžiku vstupu auditorů, poštěstilo být kdesi v mezipatře, kde se sbíhají všechny odbočky klimatizačního potrubí a vy by jste podle pomalu slábnoucího zvuku strojů , který se tímto potrubím šíří, mohli usuzovat, kdo má kamarády ve vrátnici, kdo na ředitelství, kam každá podobná návštěva zamíří nejdříve a kdo se o vetřelcích dozví až jako poslední, protože je v podniku nový nebo neoblíbený.
Jakmile se zpráva o přítomnosti nepřítele rozšíří, výkon všech strojů je utlumen na minimum, aby se eliminovali některé nepříznivé vedlejší jevy a veškerá energie je soustředěna nato, aby každé oddělení, u kterého je sebemenší pravděpodobnost , že by jím návštěva mohla projít, vypadalo jako ze škatulky. Ovšem, jelikož imunitní zpravodajská služba není vedením podniku nijak podporována , ale ani tlumena, je příliš živelná, příliš neorganizovaná , má příliš mnoho křížících se vazeb a postrádá jakoukoliv koordinaci. Jakmile je jisté, že „už jsou tu!“ , začne tato nekoordinovanost působit zmatky. Občas se kvůli rozdílné rychlosti různých informačních kanálů může zdát , nepřítel je na několika místech současně , nastupuje tak jistá „válečná psychóza“ a začne se šířit nervozita.
I v tomto zmatení smyslů se podnik dál chová jako kouzelný zámek. Někteří auditoři tuší, co se děje a velkou ambicí každého auditora je tudíž projít některým místem dvakrát po sobě,což by mohlo podniku způsobit slušné potíže. Tak jako v kouzelném zámku, jakmile opustíte jednu chodbu a zavřete za sebou dveře, začnou se duchové plíživě stěhovat z jedné skříně do druhé. V našem případě to znamená, že stroje znovu pomalu zvyšují výkon, vytahují se některé výrobní pomůcky, které by se nepříteli nemuseli líbit, ovšem každá oblast , kterou nebezpečí už opustilo, zůstává ve střehu. Kdyby opravdu došlo k nějakému úskoku a auditor zařadil zpátečku, mávnutím kouzelného proutku se vrátí do kulis, které už jednou viděl.
Auditor se tedy posunuje podnikem v jakési nehmotné bublině a veškerá aktivita která kypí mimo tento ochranný obal, za kulisami, mu zůstává utajena. Nikdy neuvidí nervózní tvář vedoucího třetího oddělení, který už ví že návštěva míří k němu, je už blízko, nikdy neuvidí jeho škleb který vyloudí na rýpnutí jiného vedoucího , který už má kontrolu za sebou: „Máš chleba a sůl?“ Jakmile totiž návštěva opravdu do třetího oddělení dorazí, jeho vedoucí , pět vteřin předtím než se dveře otevřou , začne simulovat výkon svého povolání a se stupněm věrohodnosti přímo úměrným jeho hereckým schopnostem , simuluje i překvapení, což je hra, kterou je zřejmě nutné provozovat , ale skoro trapné pozorovat.
Tlak který celá situace vyvíjí, oživuje i nepravděpodobná spojení, procházíte podnikem a uklízečka, kterou jste v životě neviděl, nebo pokud viděl tak nevnímal, na vás spiklenecky mrkne: „Právě tudy prošli, teď jsou v prvním patře“ . „Fajn, dík“ kývnete jí v odpověď a právě jste tak absolvovali něco co by spisovatel špionážních románů prostě musel popsat jako tu nejnenápadnější konspirační schůzku.
Jakmile vetřelci opustí brány podniku, všechno zas pomalu ožívá. Ti co při čekání na přepad nabrali velkou ztrátu ji teď dohánějí, ti co přišli na řadu jako první a žádnou ztrátu tak neutrpěli, jsou na tom nejlépe, poflakují se kouří, pijí kafe a vychutnávají si úspěch. Další den na frontě a na žádné kulce nebylo vyryto jejich jméno, to už je důvod k oslavě.
Pokud se citlivější z návštěvníků při odchodu otočí, možná zachytí tu změnu atmosféry. Zatím se žádný nevrátil, aby zkusil ,jak rychle bude mlýn znovu zaklet. Nevím co jim v tom brání. Možná pocit marnosti. Pod mlýnským kolem už zase bouří voda , hučí jako příboj, ale dveře už jsou zavřené. Možná by šli otevřít, ale nikdo to nezkusí. I auditoři jsou jen lidé, někde v koutku svých duší si musí uvědomovat na čem vlastně je postavený celý náš svět. Tou nejdůležitější věcí, která nám umožňuje přežít své vlastní nároky, jsou miliony tichých dohod. Většina těch tichých dohod má tajnou nepřiznanou klauzuli: Nebudeme v ničem moc šťourat.
Komentáře
to je přesný! (mudd - Mail - WWW) Vloženo 07.06.2004, 09:38:16
jojo, všechny zakleté mlýny jsou stejné :-)
Přidání komentáře...