DOMŮ
12.05.2004
Od tibetské ropy k Hitlerovi a zase zpátky.
Když jsem napsal ČLÁNEK o tibetské ropě, tušil jsem, že se jedná o poněkud kontroverzní téma, ale pro čtení „ze skla“ se mi zdál snad až příliš dlouhý, takže jsem se trochu bál, že nikdo nedokáže dorazit až k jeho poslednímu slovu. Docela mě tedy překvapilo, že následná diskuse dosáhla trojnásobného objemu, než byl původní text a kolem celé záležitosti tudíž padlo víc jak 6000 slov. Kromě pozoruhodného cvičení ve výrobě metafor , přinesla debata některé další náměty, ke kterým stojí za to se vrátit. Včera jsem nakoukl K SOUSEDOVI a zjistil jsem, že broušení si mentálních zubů morálních maxim, na prubířském kameni války v Iráku zuří i tam. Myslím si , že umění stanovit pevné morální zásady je jednou ze skvělých lidských vlastností , bohužel morální ponaučení mají tu nepříjemnou schopnost vzdorovat naplnění a kuriózně nejhůře se morální maxima naplňují nejčastěji jejich apoštolům. To nemá být nějaký osobní výpad proti Ancoramovi , kterého znám jen z jeho blogu, spíše je to vzpomínka na knihu Paula Johnsona „Intelektuálové“ , který si v ní vzal do prádla několik největších „dobrovymýšlitelů“ a na příkladu jejich osobních životů hravě dokázal,že ono správné jednání, vyžadovali zejména od těch druhých.
Jako dobrý příklad se hodí Jean-Jacques Rousseau, který napsal spisek „Emil,čili o výchově dětí“ ve kterém poskytl čtenářům mnoho cenných rad a ponaučení a přitom cudně pozapomínal, že jeho vlastní syn vyrůstal nikoliv v prostředí moudré otcovské péče, ale v prostředí státem podporovaných sirotčinců, jelikož jejich otec se zřejmě necítil dost silný nato ,aby svoje teorie testoval také v praxi.
Tento rozpor mezi kázáním a jednáním si většina lidí ostře uvědomuje a čím více a křiklavější rozporů kolem sebe vidíme, tím rychleji se ocitáme na nejlepší cestě stát se nevyléčitelnými cyniky. Většina debat o dobru a zlu tak bohužel nevychovává lepší lidi , ale spíše myšlenkové žongléry s talentem ospravedlnit doslova cokoliv, což je pytel, do kterého je snadné hodit i mě a ještě navrch si přisadit obvinění, že to nedělám proto, abych v debatě pomohl najít pravdu , ale abych se trochu pocvičil ve svojí oblíbené sportovní disciplíně, což je mudrlantský třistapadesátiboj .
Ve skutečnosti ovšem nemám nějaký obzvláštní zájem na tom „natřít to“ libovolnému odpůrci , který se namane, kdykoliv někde něco zpochybňuji, nedělám to „ze sportu“ , ale proto, že považuji za extrémně důležité, věci nezjednodušovat. Zkrátka, ve srážce dvou prastarých pořekadel, totiž „Nejjednodušší řešení je zpravidla to NEJsprávnější“ a „Na každý problém existuje nějaké jednoduché NEsprávné vysvětlení“ , se stavím spíše za to druhé. A jsem přesvědčený, že jisté zmatení pojmů, nezpůsobují v nevětší míře právě takoví provokatéři jako já, mám dojem, že ze všech jevů na které se dá ukázat prstem , způsobila daleko největší paseku v kategorizaci dobra a zla druhá světová válka.
Těch relativizujících faktorů ,které nám zůstaly jako dědictví po Hitlerovi and companny je tolik, že nevím kterým začít dřív. Tak asi nespíše tím nejznámějším a to je holocaust. Nápad vyhladit nějaké plemeno i s kořenem určitě není Hitlerův. Když bude někdo chtít hodně rýpat, připomene, že podobné požadavky kladl Jahve už svým vyvoleným a terčem tehdy bylo původní obyvatelstvo zaslíbené země. Ovšem Hitler posunul vyvražďování na novou úroveň tím, že s něj udělal průmysl. Průmysl, který měl dokonce být i finančně soběstačný a lidé, které tento průmysl mlel, tu už nebyli vnímáni ani jako nepřátelé, ale spíše vstupní surovina, kterou je potřeba vytěžit , přisunout a zpracovat.
Smrt milionů lidí degradovaných na průmyslový vstup je jistě strašlivá. Strašlivá je jistě i bolest těch, kteří přežili. A nejstrašlivějším stínem Osvětimi, který ulpívá dodnes i na nás, nezúčastněných, je fakt, že po Hitlerově mlýnku na maso , nám všechny ty genocidy , které nemají průmyslové rysy, nepřipadají zas až tak hrozné. Možná se vám zdá, že přeháním, že hrozná je každá smrt bez ohledu na okolnosti, já mám ovšem důkazy , že ve vnímání holocaustu a jiných vyvražďování skutečně existují rozdíly.
Dovedete si představit, že v dnešní době uvnitř plynové komory bude někdo sušit prádlo, na šňůrách natažených od jedné „sprchy“ ke druhé? Že Osvětimská kremační pec,po mírné přestavbě bude sloužit jako bloková kotelna pro nedaleké sídliště? Asi ne, že? Něco takového by bylo považováno, pokud ne rovnou za zločin, tak za třeskutý nevkus. A přitom v případě jiné genocidy vražedný nástroj dodneška slouží, už ne sice k vraždění,ale k jinému , mírovému účelu. Mluvím o Bělomořsko-Baltském kanálu , který Stalinovi pomohl semlít , ne méně, než tři sta tisíc kulackých synků a jiných „živlů“ , což byl jasný akt třídního rasismu.
Stavba neměla jen spojit dvě moře, ale zprovodit ze světa lidi, jejichž existence byla neslučitelná s existencí Sovětského svazu. Bohužel smrt mrazem, hladem a vysílením není tak okázalá, jako smrt v plynové komoře. Jak píše Solženicyn , člověk šel, upadl a už nevstal. Posadil se a umrzl. Našli ho a odklidili. Žádné nervydrásající scény se nekonaly. Když se podíváme na plynovou komoru, pocítíme tragickou ozvěnu. Když se podíváme na kanál, vidíme jeho zpevněné břehy, malebný les kolem, vodu, lodě plující na sever , jiné na jih, vlastně je to docela idyla. Tři sta tisíc mrtvých? Člověk se koukána vražednou zbraň , ale nevidí ji. Není tu žádná „sprcha“,žádný kouřící komín. Co , že se to tu vlastně stalo?Ve Rwandě , Jugoslávii, Iráku a na mnoha dalších místech se mnozí pokusili Hitlera napodobit ,ale nějak se všem zdálo, že to „není ono“ Pořád tomu nějak chyběla ta plynová komora.
Považovat průmyslové vraždění, za tak nějak horší, než to živelné, je ale jen jedno nepříjemné dědictví. Možná ještě horší a dodnes se silněji projevující , je stín, který vrhá na přítomnost vynález strategického bombardování průmyslových zdrojů. Zase to není asi přímo Hitlerova originální myšlenka, byl prostě jen ve správnou dobu na správném místě, byl tedy první, kdo měl technickou možnost to provést. Ve středověku dobyvatelé podlamovali morálku a schopnosti obnovy zdrojů svých nepřátel drancováním míst už dobitých. Hitler byl první , kdo se masově pokusil podříznout nepříteli větev už před pokusem o invazi.
Jakmile se na Británii začali sypat Hitlerovi bomby, padni kam padni , byli Britové konfrontováni s nepříjemnou skutečností, že proti zlu se bude muset začít bojovat jeho vlastními zbraněmi, má-li si Británie uchovat alespoň nějakou naději na vítězství. Pod tlakem okolností byla debata krátká a závěr víceméně jednoznačný. Strategické bombardování dostalo zelenou, vzhledem k tomu, že Hitler začal válku a byl i první kdo zasadil rány pod pás, oprávnění k odvetě bylo a já myslím , že právem , pociťováno jako velmi silné. Bomby se začali sypat do Porýní , a vše vyvrcholilo náletem na Drážďany, právě zde a ne v Hirošimě a Nagasaki bylo nejvíce obětí jednoho náletu. Přitom strategický „výdělek“ toho náletu už nebyl příliš velký, spíše než o oprávněný tah zkracující válku, tu šlo o čistou demonstraci síly.
Po válce se došlo ke dvěma zajímavým událostem , které myslím si poněkud unikly běžné pozornosti. Vzhledem k překotnému vývoji událostí a jednomu nepodařenému telegramu proklouzlo Goeringovi následnictví po Hitlerovi mezi prsty a novým Fuhrerem se stal admirál Doenitz. Ten ustavil svojí vládu ve Flensburgu , v naivní představě, že snad někdy bude vykonávat nějakou moc a netuše , že jediná otázka , kterou si kolem této vlády spojenci kladou, je , nakolik let její jednotlivé členy zavřou a nebo jestli je všechny rovnou nepověsí. Členem této „vlády“ byl i Hitlerův architekt a pozdější ministr válečné výroby Albert Speer. Pozoruhodné je, že mnohem dříve než vojenští policisté, kteří přišli Speera zatknout, jej vyhledali tři zaměstnanci US Startegic Bombing Survey, tedy úřadu , který byl odpovědný za vyhodnocování škod způsobených strategickým bombardováním. Byli to vůbec první spojenci , které Speer viděl na vlastní oči a z toho spěchu je jasné,že s návratem Gina do lahve se už jaksi nepočítalo.
Stejně tak bylo strategické bombardování vyňato ze seznamu válečných zločinů projednávaných Norimberským tribunálem. Politika odporování zlu jeho zbraněmi, když už byla jednou přijata , se začala zabydlovat a čekala ji velká kariéra.
Pochopitelně , že morálně diskutabilní poměry kvetly i na východní frontě. K zastavení prvního Hitlerova brutálního náporu se Stalinovi nedostávalo ani technického vybavení a po velkých čistkách v armádě ani kompetentní generality. Díry ucpával tím jediným, čeho měl nadbytek a to byla živá síla. Dokonce i otrlí němečtí generálové cítili rozpaky nad tak neuvěřitelným plýtváním „lidskými zdroji“. Morálka Rudé armády byla živena vlasteneckým zápalem ,vybičovaným až k fanatismu a železnou pěstí politruků, kteří zastřelili bez váhání tisíce vlastních vojáků, při sebemenším náznaku zakolísání. Bylo to krutý systém,ale v danou chvíli jediný možný. Teprve, když továrny za Uralem, začaly chrlit obří ruské tanky a karta se obrátila, povolilo železné sevření a morálku armády už sytil pouze vítězoslavný pocit, že Fritz ustupuje.
Za morálně podezřelé, by některé filozofické systémy označili i samotné spojenectví tak protikladných sil, jako demokratického západu a bolševického Ruska, které je nejlépe možné personifikovat jako vztah vášnivého antikomunisty Churchilla a bolševického arciknížete Stalina. Za normálních okolností, by bylo považováno za přinejmenším morálně podezřelé,sednout si za jednací stůl se zrůdou, kreslit tužkou do mapy světa demarkační linie a šrafovat plochy obývané lidskými bytostmi „oblast vyznačená křížky moje, ta s hvězdičkami tvoje“ Kuriosní je, že podobné paktování by za normálních okolností obě strany, jak Churchill tak Stalin , viděli jako politickou prostituci a perverzi. Jenže okolnosti nebyli normální, okolnosti je svedli do jednoho záchranného člunu a přinutili pevně svírat vesla a příliš nehoupat loďkou. Jen ve světě pokřiveném Hitlerem , se Stalin mohl ocitnou na správné straně barikády.
Dalších příkladů jednání, které by za běžných okolností vypadalo nepřijatelně se dají kromě těchto velkých , najít i tisíce drobných. Před invazí v Normandii , byly na francouzké pobřeží vysazovány jednotky Rangerů v rámci misí, u kterých se z návratem příliš nepočítalo. Cílem bylo ani ne tak připravit invazi, jako zmást německé zpravodajské služby při odhadu místa vylodění. Se stejným cílem byly na území Francie shazovány mrtvoly všemožného původu, oblečené do britských uniforem ,a kapsami naditými zavádějícími indiciemi. Tyto krycí operace pravděpodobně zachránili v Normandii tisíce životů. Na tisíci stranách by se takto dalo pokračovat.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem si troufnu považovat za prokázané , že morálka je vždy relativní, závislá na okolnostech. S takovéto pohledu na druhou světovou válku se dají vyvodit jedno ponaučení a dvě varování. Ponaučení zní: Není možné ustavit jedinou všeplatnou morálku a tímto měřítkem později poměřovat jevy kolem sebe, jestli se do té škatulky vejdou nebo ne, vždy je potřeba uvážit konkrétní okolnosti.
První varování : Příklad druhé světové války nesmí být mechanicky přenášen na jakoukoliv jinou situaci, není možné libovolného obskurního vládce nálepkovat jako novodobého Hitlera a tuto nálepku používat jako ospravedlnění libovolných opatření proti němu. Ovšem a to je druhé varování, není ani možné bagatelizovat utrpení obětí diktátorského režimu, poukazem na to, že jaksi nemá hitlerovský rozmach a velkorysost.
Pokusím se přejít od teorie k praxi a vyložit vlastní morální postoje ke druhé světové válce a válce v Iráku, za použití výše uvedených pravidel a po zvážení všech okolností. Stručně až heslovitě. Odstranění Hitlera, nanejvýš žádoucí, spojení s jinou zrůdou proti němu, nevyhnutelné, strategické bombardování, omluvitelné, tvrdé vynucování kázně , pochopitelné, ofenzivní výslechy klíčových válečných zajatců, v kritické situaci,tolerovatelné. (Všimněte si jak kulantně se také dá vyjádřit pojem „mučení“ , mimochodem, už jste si koupili mojí novou knihu: Demagogem v pětatřiceti krátkých lekcích? Žádejte u svých knihkupců! ..:o)) ,ale zpět k vážné úvaze. Taktické obětování menších jednotek pro záchranu větších, snesitelné, bude-li promyšlené, zničení lazaretních Drážďan, které pravděpodobně nezkrátilo válku ani o minutu, poněkud „přes čáru“.
A teď Irák. Při vší úctě k Saddámovým obětem je jasné, že v diktátorském profi-ringu je Saddám úplně jiná váha než Hitler, kdyby pro nic jiného, tak proto, že většina Saddámových oslnivých vítězství, pomocí kterých se chtěl stát největším Arabem historie, se odehrála především v jeho mysli, na rozdíl od Hitlera, který svojí velkohubost obhájil z počátku i „na place“ kde knockoutoval jednoho soupeře za druhým až se zdálo, že to nebude mít nikdy konce. Morální posouzení války v Iráku tudíž vidím v jiných odstínech. Odstranění Saddámova zločinného režimu , pozitivní, taktika úderů vedených s upřímnou snahou minimalizovat civilní ztráty, přijatelná, . Paktování proti Saddámovi s kdejakým čertem, například Iránem, zbytečné. Veškeré zbytečné civilní ztráty, zaviněné nedbalostí, špatným průzkumem , nekvalifikovaným odhadem, nebo jiným selháním, trestuhodné,ačkoliv pravděpodobně neúmyslné Mučení zajatců, navíc po faktickém skončení válečných operací, absolutně nepřijatelné, navíc nesmírně komplikující pro další pozitivní vývoj, bez ohledu na to ,šlo-li o úmysl, nebo zanedbané problémy s podobnými kořeny, jako má příkladně šikana.
Hodně z vás se mnou asi nebude souhlasit, nesouhlas, vycházející z jiného hodnocení a přisouzení jiné váhy jednotlivostem je legitimní ,pochopitelný a hlavně plodný. Co je neplodné, je nesouhlas vycházející z pokusů ustavit absolutní morálku.
Existence relativní morálky je opět jedna z těch skutečností, kterou mnozí lidé odmítají přijmout. Relativní morálka je totiž dezorientuje. Nalézání morálních stanovisek je nepřetržitý proces, neustále reagující na měnící se okolnosti. Mám dojem, že většina deprivantů, teroristů . náboženských fanatiků, politických pervertů , diktátorů i kriminálních živlů, patří k lidem, kteří na podobný proces hledání morálky rezignovali. Buď se opřeli o nějakou fanaticky prosazovanou , výlučnou pravdu, nebo z faktu morální relativity vyvodili,že morálka neexistuje vlastně žádná. Obojí je špatně a obojí je nebezpečné.
Už teď mám dojem, že jen málokdo se pročte až sem, hodlám tedy svoje úvahy na tomto místě přerušit. Ale v budoucnu bych se k nim ještě rád vrátil a pomocí podobných pravidel přeformuloval koncept politické korektnosti o kterém si myslím, že je sice v jádru rozumný,ale ve své extrémní variantě, jako jediný možný model naší interakce s odlišností, má vážné logické trhliny. Uvidíme, kolik podobně dlouhých textů tu pravidelní čtenáři ještě snesou…:o))
Komentáře
Relativita moralky (mudd - Mail - WWW) Vloženo 12.05.2004, 10:00:53
Myslim, ze jsem to snad pochopil stejne.
Absolutni moralka predpoklada rozhodovani mezi dobrem a zlem. (neni to dukaz kruhem?) Jenze ono se nejcasteji rozhoduje mezi vetsim a mensim zlem a jeste casteji mezi ruznymi odhady budouciho vyvoje.
Metafora: Muzu vystrelit na cloveka se sirkama. Prikazani: nezabijes. Jak se rozhodnu, pokud stojime proti sobe? Co kdyz stojim na stohu? Co kdyz ten clovek uz jeden stoh zapalil? Co kdyz tam jsem s nekym bezmocnym, treba s detmi? Co kdyz to ale vypada, ze kazdou chvili prijde lijak? Co kdyz existuje riziko, ze ten stoh zapalim vystrelem? ....
Mozna bych polemizoval s myslenkou, ze treba nabozensti fanatici nemaji zadnou moralku. Naopak by problem mohl byt v tom, ze oni se ridi tou absolutni. Jejich pravda je dobro a vsechno ostatni je zlo.
(binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 12.05.2004, 10:06:19
náboženští fanatici nerezignovali podle mě na morálku,ale na proces jejího neustálého nalézání a ověřování, už to mají vyřešené jednou pro vždy.
Přidání komentáře...