Binární Ládin

29.01.2006
Ostře sledovaný orel

Kdejaká marginální hvězdička, jejíž manažer pilně obesílá redakce bulváru tiskovými zprávami o nejnovějším účesu své ovečky, má tendence vydávat se za oběť médií, když tentýž bulvár napíše, že se vyspala, s kým neměla. Některé celebrity u nás jsou tak pronásledovány Bleskem, že ničím jiným už vlastně ani zajímavé nejsou. Jiné celebrity se ovšem mediálními štvanci cítím právem. V té souvislosti si nejspíš každý vzpomene na princeznu Dianu a jen málokdo na člověka, jemuž se ve dvacátém století jako prvnímu, dostalo oné jásavě trpké zkušenosti, zvané masová globální mediální popularita. Byl jím do té doby skromný pilot saintlouiské letecké pošty, příležitostný letecký akrobat a nadšený průkopník, Charles Augustus Lindbergh.

Kdybyste si ve dvacátých letech minulého století  našli místo poštovního pilota, asi byste neřekli že je to práce pokojná až nudná,  obzvláště kdyby vám  umožnila stát se prvním člověkem na světě, jemuž padák zachránil život třikrát. Museli byste být vnitřně neklidným, ač zdánlivě chladným potomkem seveřanů, jakým byl právě Lindbergh, kterého věčné létání po stále stejných trasách v okolí St. Louis brzy omrzelo, i když sebou přinášelo takové rozptylující radovánky, jako noční nouzová přistání v polích nebo už zmíněné nouzové seskoky padákem.
Ovšem kdybyste byli právě takovým nadšeným leteckým pionýrem, pro kterého nebezpečí představuje především výzvu, pravděpodobně by vám v oněch letech nic jiného nestrašilo v hlavě tak urputně, jako cena dvaceti pěti tisíc dolarů, vypsaná Francouzem Raymondem Orteigem, cena jež měla být udělena prvnímu pilotovi nebo pilotům, kteří urazí trasu Paříž – New York, případně opačnou a to bez mezipřistání.
Oproti ostatním kandidátům na tuto cenu, měl Lindbergh hned několik výhod. Dokázal svého neklidného ducha skloubit se seriozním vystupováním, díky čemuž získal pro svůj plán podporu významných podnikatelů ze St. Louis, a jelikož mu nechyběla odvaha, houževnatost a odhodlání, rozhodl se zatížit spíše vlastní tělo, než tehdy ještě nepříliš dokonalou techniku a vzít místo druhého pilota, raději nějaké to palivo navíc.
V oněch pionýrských dobách ještě moc neplatilo, že Lindbergh by byl pouhou nejviditelnější složkou obrovského týmu, který by za něj, s výjimkou pilotování, odvedl většinu práce. Lindberghovým týmem byl, především zpočátku, Lindbergh sám. Sám si dohledával, tehdy opravdu jen velmi kusé, informace o trase, převládajícím počasí, převládajícím proudění vzduchu, sám se pokoušel získat vhodné letadlo, a když se mu nepovedlo žádné koupit, sám u malé firmy v San Diegu vyjednal stavbu nového. Na návrh jedno z donátorů bylo pojmenováno: Spirit of St. Louis
A hned jak si plácli s majitelem Ryan Aeronautic Company, sám osobně pádil Lindbergh s jejich hlavním inženýrem do veřejné knihovny a tam na globusu pomocí provázku odměřili vzdálenost mezi New Yorkem a Paříží a na jakési obálce se jali propočítávat, kolik bude potřeba naložit paliva. Vyšlo jim 1500 litrů. Výpočet se později ukázal být správným.

Psal se rok 1927 a Orteigova cena visela už jen na tenké nitce. Několik málo dní před Lindberghem odstartovali z Paříže Francouzi Nungesser a Coli, aby je už nikdy nikdo nespatřil. Což ovšem žádného s dalších kandidátů neodradilo, spíše naopak. Světem počínala cloumat „Atlantická horečka“.
V polovině května bránilo ve startu hlavně počasí. Lindbergh vyčkával v New Yorku a nebyl sám. Na stejném letišti se k cestě za stejným cílem připravovaly i další dva týmy. Právě lehce nervózní atmosféra zapříčinila, že Lindbergh vystartoval při první jen trochu příznivé příležitosti, navzdory faktu že když se Spirit of Saint Louis odlepil 20. května 1927 v 7.52 místního času od travnaté plochy Rooseveltova letiště, měl za sebou jeho pilot už jedenáct hodin beze spánku a před sebou 5800 kilometrů, většinu z nich nad nevlídným oceánem.
I vzhledem k osudu jaký potkal jeho bezprostřední předchůdce, jistě tušil,  že se nenachází jen mezi dvěma kontinenty, nýbrž že doslova balancuje mezi slávou a smrtí. Leč troufnu si říct, že ani v nejdivočejším snu ho nenapadlo, jaká sláva to bude a co všechno mu přinese.
Vydal se na cestu v době, kdy informační technologie prožívali téměř stejně bouřlivý rozvoj jako letectví. Stal se například prvním hrdinou, jehož slávu pomáhal šířit zvukový film. A stal se hrdinou ve šťastné chvilce meziválečného optimismu, dva roky před tím, než veškerý optimismus počala rozežírat vleklá celosvětová hospodářská krize.


Jeho historický let skončil po téměř 34 hodinách na letišti  Le Bourget u Paříže. Bylo půl jedenácté v noci a možná i proto Lindbergha dost zaskočilo, když si uvědomil, že proti jeho letadlu se řítí desetitisíce lidí. Celou Paříž už několik hodin elektrizovala každá sebemenší zmínka o jeho cestě. Když rozhlas oznámil, že Duch Svatého Ludvíka byl spatřen nad francouzským pobřežím, statisíce lidí, pešky i v autech, doslova ucpaly všechny příjezdové cesty k Le Bourget.
Lindbergh sice zdárně přistál, ale nějakou chvíli trvalo, než se poprvé dotkl francouzské půdy. Z letadla byl totiž doslova vytažen a jásající dav jej nosil na ramennou tak dlouho, dokud se jednomu mazanému členu pozemního personálu nepodařilo podstrčit jim jiného pilota, který si pak v Lindberghově kukle užíval ovace ještě víc než hodinu. Ti co se nedostali k nošení pilota, vzali útokem jeho stroj, z něhož v krátkosti zmizela nemalá část látkového obložení, několik drobností z kabiny a k Lindberghově pramalé radosti i palubní deník.
Nedovedu si představit, že by dnes Paříž vítala nějakého jiného Američana se stejnou až hysterickou radostí, leda by se snad doma provinil atentátem na některého z posledních tří presidentů. Kam se „Dlouhán Lindy“ hnul, tak sklízel neutuchající potlesk. Když v třeskutých rozpacích z balkonu amerického velvyslanectví zvolal jedinou francouzskou větu, kterou ovládal:  „Vive La France!“, odpovědí mu bylo bouřlivé nadšení a nekonečné provolávání slávy jemu i Spojeným státům.  Lindbergh k mohutné radosti všech spojil dva kontinenty a rozdělil svůj život na období předtím a potom. Bylo mu pětadvacet let a potom, už nemělo být nikdy stejné, jako předtím. Pouhých 14 dní po Lindberghově letu, vystartovali z New Yorku Clarenc Chamberlin a Charles Levin. Podařilo se jim urazit větší vzdálenost než jemu a úspěšně přistát 175 kilometrů od Berlína. Svět se na malou chvilku ohlédl přes rameno …a pak stočil oči zpět k Lindberghovi.
Byl obdivován v Evropě, v Americe, jeho sláva pronikla do Asie, Austrálie i Afriky. Doma byl přivítán se stejnou pompou, jaké se příště dostalo až navrátilcům z Měsíce. A spolu se slávou, obdivem a nekonečným deštěm konfet, počaly pršet až neskutečné nabídky. Nabídky milionových honorářů od filmového průmyslu, statisíce dolarů nabízeli provozovatelé leteckých show a desítky tisíc prostých i vznešených Američanek mu nenabízelo peníze, nýbrž sňatek.
V záchvatech nadšení se na jeho počest přejmenovávaly ulice, domy, městské čtvrti, novorozeňata a tiskem dodanou přezdívku „Lindy“ si přisvojil i jeden druh tance. Noviny byly zaplaveny oslavnou poezií všech úrovní, písně o něm zněly v šantánech i operních domech. Byl permanentně přirovnáván k velkým postavám minulosti, přičemž přirovnání ke Kolumbovi bylo nejsamozřejmější a srovnání s Johankou z Arku a Ježíšem Kristem asi nejodvážnější, leč nikterak nepočetné.
Je skoro zázrak, že Lindy se s náporu slávy nezbláznil. Nepřijal ani jednu z nabídek, které slibovaly udělat z něj milionáře přes noc. Místo toho si vymínil, že cokoliv bude dělat, musí napomáhat rozvoji leteckého podnikání a průmyslu. Díky této omezující podmínce se nestal milionářem přes noc, nýbrž do roka.
Uspořádal dlouhé propagační turné placené Guggenheimovou nadací, na kterém neúnavně propagoval létání jako nejrychlejší a nemodernější způsob přepravy. Stal se živou ikonou letecké pošty. Jako technický poradce pomáhal ze skořápky takovým orlům, jako TWA a PanAm.  Později zaujal významné posty v jejich správních radách.  Pomáhal s výběrem leteckých tras, zakládal nová letiště, prováděl inspekci starých, pilotoval nové modely letadel a nevyhýbal se ani vyšetřování prvních leteckých tragedií. Zkrátka, stal se velmi zaměstnaným a současně velmi bohatým, obdivovaným a uznávaným atraktivním mladým mužem, nejžádanějším svobodným mládencem své doby. Což platilo do roku 1929, kdy po krátkém zasnoubení vstoupil v doživotní svazek s Anne Morrow, dcerou amerického velvyslance v Mexiku.
V té době už vzájemná hra na kočku a myš, mezi stále velmi populárním pilotem a medii byla v plném proudu, ale ještě se v ní neobjevovaly žádné tragické tóny. Bylo jen krutě nepříjemné naplánovat svatební obřad v nejhlubším utajení, pomalu jako bojovou operaci a stejným způsobem naplánovat i svatební cestu, ideálně do míst kde nebudou novomanželé rozpoznáni a nestanou se příčinou bleskurychlého srocení nadšených lovců autogramů, fotografů, či jen prostých obdivovatelů, což v podstatě znamenalo vydat se na výpravu do míst naprosto mimo civilizaci. Toto se do velké míry stalo zažitým zvykem a i v pozdějších letech Lindberghovi nejraději trávili čas co nejdál od civilizace, v podmínkách daleko prostších, než by odpovídalo stavu jejich bankovního účtu. Kupříkladu v jejich posledním domě na Havajských ostrovech se svítilo petrolejovou lampou, protože postrádal přívod elektřiny. Ovšem než Lindy definitivně přistál na Havaji, stalo se ještě moc a moc věcí.



Světem se přehnala hospodářská krize, a i když Lindbergha nijak existenčně neohrozila, něco se přecijen změnilo. Po všech těch letech oslavné publicity, počaly noviny větřit společenskou objednávku po dramaturgické změně. Nebylo zase až tak důležité, jaká byla objektivní pravda, realitou se zkrátka stalo, že články nahlížející kriticky na Lindyho přínos rozvoji letectví se prodávaly čím dál tím lépe. A to že hlavním důvodem existence novin nebývá nutnost se psí oddaností hlídat pravdu, lásku a demokracii, nýbrž prodat co nejvíce výtisků, je fakt, který je dobré mít na paměti.
 Z oné doby, kdy se náhled na Lindbergha začal pomalu měnit, existuje tedy velká spousta nelichotivých článků, aniž by to nutně znamenalo, že Lindyho význam pro letectví poklesl. Ve skutečnosti se prostě dostal do stavu, ve kterém ať už udělá cokoliv, vždy se vzhledem k výše popsaným okolnostem najde někdo, kdo řekne, že je to špatně. Kupříkladu jeden novinář zcela vážně prohlásil, že Lindbergh se skrývá před medii jenom proto, aby tím povzbudil jejich zvědavost. Byl to nesmysl. Lindy byl z pozornosti medií unavený a brzy mělo být ještě mnohem hůř.




Osudová rána dopadla prvního března 1932. Tehdy byl z ložnice v prvním patře jejich domu, unesen dvouletý Charles Lindbergh junior.   Dům stál v Hopewellu, v odlehlém koutě státu New Jersey a pro příští tři měsíce se stal osou, kolem které se otáčely celé Spojené státy. Tak jako se po historickém letu zvedla vlna nadšení, zvedla se teď vlna pobouření, zcela jistě mnohem větší, než kdyby se obětí stal prostý neznámý Američan.  Ovšem to co sebou vlna přinášela, zdaleka nebylo jen dobré.
Upřímných projevů soucitu bylo hodně, to je pravda. Ale přišlo také několik stovek falešných žádostí o výkupné. Možná za to mohla hospodářská krize, možná by se supy slétly i bez ní. Ti političtí téměř jistě. Kdejaký senátor či kongresman pocítil potřebu se vyslovit a být viděn a citován v souvislosti s usilovnou snahou zachránit Malého Lindyho. Senzibilové i prostí šílenci celého světa rozmělňovali práci policie tisícem zaručených zpráv, podnikavci vytušily příležitosti k novým druhům podnikání. Vyhlídkové lety nad místem činu se prodávaly za dva a půl dolaru…
A tak jako v časech svého triumfu i zde se Lindbergh stal mediálním průkopníkem. Fotografie uneseného chlapce byla první fotografie tohoto druhu, kterou vysílala televize. Experimentální okruh W2XAB  vysílal fotografii s popiskem několik hodin, shlédnout jí mohlo zhruba tisíc diváků.

 

Mediální hurikán kolem únosu rozvířil prach i na nehlubším dně společnosti. Do policejních služeb se hlásily pochybné podsvětní figurky. Nicotní práskači i skuteční gangsteři přicházeli s divokými historkami o totožnosti pachatelů. Odměnu na dopadení únosců vypsal i samotný Al Capone! Od něj to bylo obzvláště šlechetné, měl totiž svých starostí dost, právě nastoupil k jedenáctiletému trestu ve státní věznici v Atlantě.
Možná jako protiváhu k pochybným pomocníkům zorganizovala jedna rozhlasová stanice přímý přenos společné motlitby katolíků, protestantů i židů ovšem osudová otázka stále jen znepokojivě visela ve vzduchu. Kde je malý Lindy? A kdo jej snesl po zvláštním, třídílném skládacím žebříku, který spolu s žádostí o výkupné, pachatel ponechal na místě činu?
Být rodičem, jemuž někdo unese potomka, musí být hrozné. Být přitom ještě ke všemu veřejně známou osobností, celou věc příliš nevylepšuje.  Přes horečné úsilí se pátrání nehýbalo z místa a v hysterické atmosféře počal tisk saturovat informační deficit spekulacemi.  Nejprve počali obviňovat důvěryhodný domácí personál, později přidali na seznam podezřelých různé Lindberghovi příbuzné, ve finále obvinili samotného Lindbergha, že svého syna, úmyslně či neúmyslně, zabil sám a po té zakopal někde v lesích kolem Hopewellu.
Po týdnech beznaděje, navázal spojení nejvěrohodnější z žadatelů o výkupné. Neoslovil přímo Lindberghovi, ale doktora Johna Condona , poněkud bizarního hurávlastence, který se už dříve, sám ze své iniciativy, inzerátem v novinách nabízel únoscům jako prostředník. Žadatel se prokázal stejným znamením, jaké obsahoval i dopis nalezený na místě činu, písmo i lámaná angličtina rovněž odpovídaly první žádosti a nakonec jako kardinální důkaz, předložil i noční košilku malého Lindyho.
Doktor Condon se s pravděpodobným únoscem dokonce dvakrát sešel.  Předání padesáti tisíc dolarů výkupného se po mnoha peripetiích uskutečnilo v New Yorku, na hřbitově Svatého Raimunda a zúčastnil se jej i Lindbergh sám. V noční tmě únosce téměř neviděl, seděl ve voze a pouze slyšel, jak skrze branku hřbitova oslovil doktora Condona. Ten výměnou za výkupné obdržel obálku a slíbil, že ji neotevře dříve než za šest hodin.
Lindbergh sice odolal prvnímu záchvatu pokušení, ale opravdu jen na chvilku. Dopis v obálce popisoval jisté místo kde, je zakotvena loď, na které se údajně nachází unesený chlapec. Zpráva se ukázala falešná. Doktor Condon se opět pomocí inzerátů v novinách pokusil navázat spojení, ale marně.
72 dní po únosu bylo souhrou náhod objeveno tělíčko Charlese Lindbergha Juniora, v lese, pouhých šest kilometrů od Hopewellu. Podrobnější ohledání těla i místa činu, prokázalo, že chlapec zemřel v podstatě už v okamžiku únosu. Žebříku, po kterém jej pachatel snášel z ložnice v prvním patře, totiž praskla jedna příčka. Únosce pád přežil, jeho oběť bohužel nikoliv. Bylo tedy nanejvýš pravděpodobné, že chlapcova smrt byla dílem nešťastné náhody, ovšem pro únosce se tím příliš neměnilo. Tehdejší zákoník státu New Jersey totiž stanovil, že pokud někdo zemře v souvislosti s nějakým trestným činem, pak pachatelům takového trestného činu není nutno prokazovat vražedný úmysl, a přesto budou souzeni stejně jako za úkladnou vraždu. Policie měla poznamenány čísla všech bankovek a nezdálo se tudíž pravděpodobné, že zločin by měl zůstat nepotrestán věčně. Toto očekávání bylo a nebylo naplněno.



Uplynuly víc jak tři roky, než byl v září 1935 dopaden německý přistěhovalec, bývalý tesař a toho času údajně burzovní spekulant, Richard Bruno Hauptmann. Byl dopaden při pokusu zaplatit zlatým certifikátem, které tvořily jistou část výkupného. V jeho domě se našlo mnoho dalších důkazů, které pevně spojovaly Hauptmanna s únosem. Našla se nemalá část výkupného. Bruno Hauptmann byl rovněž kupcem dřeva, z něhož, byl podle soudních znalců zhotoven osudový žebřík a jistá součástka žebříku dokonce prokazatelně pocházela s dřevěného obložení v jeho bytě. Když došlo k procesu, obhajoba nedokázala v celých Spojených státech najít jediného grafologa, který by byl ochoten pod přísahou tvrdit, že písmo na vyděračských dopisech není Hauptmannovo.
Navzdory těmto zdrcujícím nepřímým důkazům se Hauptmann k únosu nikdy nepřiznal. Přesto byl doktorem Conndonem  označen jako muž s ním se podvakrát sešel a jemuž předal výkupné. Ovšem pravděpodobně největší dojem na porotce udělala chladná jistota, s níž jej za pachatele označil i sám Lindbergh, který si takovou jistotu dovolil, navzdory skutečnosti, že viděl z auta jen únoscův stín a na dálku slyšel zašeptat několik slov. Lindberghovo renomé sice už v té době mělo své trhliny, ale drtivá většina veřejnosti ho i nadále považovala za poloboha.
Jakmile prstem označil muže na lavici obžalovaných, přes mnohé pokusy různých aktivistů, bylo v podstatě po procesu. Hauptmann byl spoután nezlomným řetězcem nepřímých důkazů, Lindbergh na onen řetěz zaklapl zámek a soud rozhodl, že na trest smrti to stačí. Proběhlo několik marných pokusů o revizi rozsudku a koncem roku 1936 byl Richard Hauptmann popraven na elektrickém křesle. Svou vinu nikdy nepřiznal, a ačkoliv o únosu zcela jistě věděl, nikdy se nenašel jediný důkaz, že to byl právě on, kdo se zřítil ze žebříku s chlapcem v náručí a defakto tak způsobil jeho smrt. Totožnost případných spolupachatelů si vzal sebou do hrobu a byli-li jací, vyvázli bez trestu. Část výkupného se rovněž nenašla a není jisté zda-li ji Hauptmann stihl utratit nebo jen schoval někam jinam či jestli nenalezené peníze patřily tajemným komplicům. Záhada trvá dodnes.



Hauptmannova poprava byla symbolickou tečkou za největší tragedií Lindberghova života, který se ale jinak nezastavil a i přes zničující smutek šel dál svou cestou. Už tehdy byl na světě jeho druhý syn a později měli s Anne ještě čtyři další děti. Ovšem poslední dějství soudního procesu naznačilo, že trhliny mezi Lindberghem a veřejností se v příštích letech budou rychle zvětšovat. Jistá část tisku a veřejnosti totiž očekávala, že na poslední chvíli projeví jejich hrdina dostatek velkorysosti a sám se připojí k hnutí za zmírnění Hauptmanova trestu. Na něco takového ovšem Lindbergh nepomyslel ani na vteřinu.



Třetí dějství Lindberghova potýkání se s vlastním mediálním stínem dokazuje, jak křivým zrcadlem umí media být, obzvláště když se pokoušejí přenášet komplikované, jemně odstíněné, nejednoznačné obrazy. Při bližším pohledu člověk zjistí, kolik informací se v mediálním šumu ztratí a jak snadno se upřímný, leč omylný člověk může stát doslova psancem.
Třetí dějství začalo v okamžiku, kdy krátce po Hauptmannově popravě se Lindberghovy rozhodli hledat poklidné útočiště v Evropě. Usadily se nejprve v Anglii, později si koupili menší ostrov při francouzském pobřeží, ovšem vzhled k tomu jaký se psal rok, našli sice v Evropě mediální závětří ale jen těžko klid. Nad Německem už hezky dlouho vlály prapory s hákovým křížem a jejich ostré háky měli protnout i Lindberghův osud.
V pozdějších letech života měl být Lindy obviněn ze skrytého či zjevného nacismu, antisemitismu, nemístného obdivu k Hitlerovi a totalitním ideologiím vůbec a dokonce byl v jedněch novinách označen za viníka ponižující Mnichovské dohody. Všechna tato obvinění vznikla především zveličením některých Lindberghových omylů, v kombinaci s opomenutím mnoha faktů a do velké míry jako klacek na zatlučení jeho nepohodlných a nepopulárních postojů.
Ano, Lindbergh před válkou šestkrát navštívil Německo a velmi pochvalně se zmínil jak o německé letecké technice tak o nadšení, jaké dokázal z Němců Hitler vykřesat. Ovšem jeho kritici rádi zapomínali, že do Německa cestoval na požádání amerických úřadů a veškeré zprávy o poroku německého leteckého průmyslu jako správný vlastenec hlásil a ze všech tehdejších návštěvníků Hitlerovi říše, nikdo nepřinesl informace kvalitnější a úplnější.
Ano Lindbergh přijal z rukou Göeringa vyznamenání za svůj přínos letectví, ale to bylo zhruba v době, kdy celý svět obdivoval olympiádu v Berlíně, a u Hitlera si podávali kliku diplomaté všech zemí. Neviděl tudíž ani důvod ani možnost vyznamenání odmítnout. Bylo pro něj prostě jedním z tisíce.
Ano Lindbergh považoval válku s Německem za tragický omyl, ale nikoliv proto, že přál Hitlerovi vítězství nad Británií či Francií, ale hlavně proto, že před válkou kromě Německa navštívil i Stalinovo Rusko a na základě této jediné návštěvy dosti prozíravě usoudil, že socialismus je nejspíš mnohem nebezpečnější než nacismus. Jistě že o drobné detaily v hrůzném skóre obou režimů se lze nekonečně přít a je možné i dojít k závěru, že za aktuálních okolností byla Lindyho úvaha na tohle téma chybná, těžko ji ovšem považovat za zlovolnou.
Ano, v době kdy společnost ještě pořádně neuměla zapracovat Darwinovu teorii do přijatelného kontextu, se Lindbergh dopustil několik prohlášení o nutnosti pěstovat v lidech lepší geny, kterážto prohlášení páchla nacistickou eugenikou. Ale je potřeba si uvědomit, že tohle téma prostě v oněch časech viselo ve vzduchu, mnoha obdobných myšlenek se v té době dopustil i Winston Chruchil, ovšem na rozdíl od Hitlera to pro oba gentlemany bylo spíše konverzační téma, než politický program vedoucí k vyhlazování podlidí a pěstování nadlidí.
Ano, Lindy se dopustil i několika prohlášení, jež bylo snadné vyložit jako antisemitská. Například se nechal slyšet, že čím silnější bude židovský vliv ve Spojených státech, tím větší je pravděpodobnost, že USA budou zataženy do další světové války. Jistě že vhledem k okolnostem je to prohlášení tvrdé až netaktní, ovšem na rozdíl od Hitlerových antisemitských halucinací, je docela těžké Lindberghovým slovům upřít jistou logiku. Ti co rádi malovali bývalého hrdinu jako antisemitského čerta, většinou zapomínali, jak tvrdě odsoudil Křišťálovou noc, jako zločin, který podkopal jeho důvěru ve velký Německý národ a stejně tak se rádo zapomínalo, že jeho dlouholetý židovský přítel bankéř Guggenheim, ani přes rozdílné názory na válku proti Německu, se přátelství s Lindym nikdy nezřekl.
Ano, Lindbergh se ostře postavil proti vstupu USA do války a ocitl se tak na jedné lodi s mnoha pochybnými existencemi, včetně skutečných amerických nacistů, rasistů a jiné verbeže. Jeho postoj byl ovšem spíše než příchylností k Hitlerovi, diktován příkladem jeho otce, který coby kongresman o jednu generaci dříve horoval proti vstupu USA do první světové války. V tomto bodě se mu dokonce podařilo zaujmout postoj, který o pár desetiletí později mnozí Evropané okopírovali takřka do písmene. Na přímou otázku, jestli v evropské válce straní Británii nebo Německu, odpovídal zásadně, že on straní pouze a jedině míru a že si nepřeje, aby ta nebo ona strana vyhrála, ale aby prostě válka přestala a všichni si více všímali komunistického nebezpečí.
Ačkoliv o desítky let později budou podobně mluvit mnozí odpůrci války v Iráku, tak stejný postoj v okamžiku, kdy se Hitler chechtal hluboko za Maginotovou linií, byl Evropě prudce nepopulární. V Americe měl sice své zastánce, ale s postupující válkou jich ubývalo a po Pearl Harboru už bylo těžké jich najít víc než málo.
Než stihly USA vstoupit do války,  Lindyho akcie klesly na bod mrazu. On sám ovšem, přestože dlouho zastával mnohé menšinové postoje a přestože krátce před válkou se zdržoval více v Evropě než ve vlasti, se nikdy nepřestal považovat za Amerického vlastence. Jakmile jeho snahy udržet vlast mimo válku selhaly, s naprostou samozřejmostí se okamžitě přihlásil do armády. Myslím že teprve tehdy si uvědomil, jak hlubokou propast se podařilo mediím vyhloubit mezi ním a zbytkem Ameriky. Na jeho služby nebylo reflektováno a sám president Roosevelt zakázal armádě využívat služeb bývalého plukovníka Lindbergha. Byla to pro něj těžká rána.
Nedal se ovšem odradit a pilně hledal nějaké uplatnění ve válečném průmyslu. Vzhledem k jeho pošramocené pověsti nacistického přívržence a vzhledem k veřejné nelibosti jakou jej stíhal Roosevelt, dlouho trvalo, než si jej nějaká firma troufla zaměstnat a riskovat tak případnou ztrátu válečných vládních zakázek. Paradoxně mu nakonec hodil záchranné lano jeden z nejznámějších amerických antisemitů a pravděpodobně i předválečný hmotný podporovatel nacistů, Henry Ford, člověk natolik nepostradatelný pro americkou ekonomiku, že si mohl dovolit v podstatě cokoliv. Zaměstnal Lindbergha ve svém rozbíhajícím se leteckém programu.
Prací na vývoji strategického bombardéru B-24 se Lindy rehabilitoval natolik, že později byl přizván i k tajným vládním testům nových letadel pro lety ve vysokých výškách. Jako pokusný králík strávil desítky hodin v podtlakové komoře, při jednom testu nového výškového stroje málem přišel o život. Později byl pověřen prověrkou bojových letounů přímo v operačních podmínkách a tehdy se v Tichomoří, zpola na zapřenou, zúčastnil více než padesáti bojových letů. Ačkoliv na papíře nebyl vojenským pilotem, jeho snaha prokázat že je loajálním vlastencem plus nezpochybnitelné pilotní kvality, udělaly dojem na mnoho místních velitelů a ti ho pak vypisovali k bojovým akcím jako „pozorovatele“. Lindbergh tak několikrát bombardoval japonské pevnosti, na konto si připsal jeden sestřel japonské stíhačky.

 Po válce se media k honu na Lindbergha už nikdy nevrátila naplno, přecijen okruh přežvykovaných témat byl velký a Lindy už nebyl v módě. Přesto se mu čas od času jeho staré postoje vracely jako bumerang, to podle toho jak se to komu zrovna hodilo nebo jak měl kdo chuť. Když se v posledních letech života silně angažoval v záchraně ohrožených druhů zvířat, občas se stávalo, že se nějaký novinář zeptal, kde sakra byl, když se nacisté pokoušeli vyhladit celý jeden druh lidí.
Myslím, že jednou z příčin, proč media čas od času posedla potřeba hodit po něm jedovatým šípem, byl nejen jeho pohrdavý postoj k nim. Byl prostě složitě uvažujícím člověkem, který i po válce dál zaujímal postoje, jednoduššími jedinci považované za obtížně slučitelné. Krátce po válce jako technický poradce navštívil čerstvě osvobozený, nechvalně proslulý tábor Dora, kde v podzemí němečtí otroci za krutých podmínek montovali zázračné raketové zbraně. Zde přežili jen nemnozí.
Lindbergh tehdy jedním dechem odsoudil německou krutost, stejně jako četné případy svévole, vraždění i drancování okupačních armád a nevynechal ani tu americkou. Odsoudil svržení atomových bomb jako nelidské, ale zároveň prohlásil, že USA musí své jaderné tajemství ochránit a použít svůj jaderný arzenál k odstrašení Sovětského svazu. Svůj názor podpořil i činem, stal se členem výboru, který dozoroval a urychloval vývoj nosičů atomových zbraní. Hlásal, že šíření komunismu je potřeba zabránit za každou cenu, ovšem Vietnamské dobrodružství kritizoval jako neuvážené a špatně zvolené bojiště, z něhož by USA měli odejít. Když se ovšem jeho nejmladší syn ziskem kanadského občanství, službě ve Vietnamu vyhnul, stalo se to první příčinou neshod, jež oba muži urovnali až krátce před otcovou smrtí.
Když je něco psáno a tudíž dáno, říkáme, že věci vidíme černé na bílém. Černá a bílá jsou sice hlavní barvy novin, ovšem krutě se nehodí pro úplný popis někoho tak komplikovaného, jako byl Charles Augustus Lindbergh. Proto úplnější a přesnější obraz začal vznikat teprve tehdy, když se práce s popisováním jeho života ujali pečlivější knižní životopisci, než nedbalí pisálci krátkodechých článků. Mě osobně se nejlepším průvodcem po Lindberghově životě jeví A. Scott Bergh, autor knihy s prostým názvem Lindbergh. Po jejím přečtení nejspíš shledáte, že život prvního vzdušného pokořitele Atlantiku byl ještě daleko barvitější, než jsem se tu pokusil ve vší stručnosti nastínit.




Charles Augustus Lindbergh zemřel dne 26. 8. 1974 na Havaji, na ostrově Maui. Dožil se dvaasedmdesáti let a k stáru byl čím dál tím přesvědčenější, že lepší spojení mezi národy a letecký pokrok nepřinesly světu tolik míru a porozumění, v kolik doufal. Zemřel krátce po té, co naplánoval všechny detaily skromného pohřebního obřadu se stejnou pečlivostí, s jakou naplánoval svůj epochální let…

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře

(Petr F - Mail - WWW) Vloženo 29.01.2006, 17:44:57
Co dodat...
Naprosto perfektni clanek, jen vic takovych.
Toto je presne ten typ cloveka, ktery me zajima a z nejakeho zahadneho duvodu jsem o nem do ted neslysel.
A kdyz uz je jasne na ci jsem strane, je jeste nejake misto ve vlade noveho spasitele?:)

P38 (dobo - Mail - WWW) Vloženo 29.01.2006, 18:29:17
ten jeden zostrel.... je trochu dezinformácia... zalietal si pár misií na lightningu a jednalo sa o skupinový zostrel, kedy 6 piloti umárovali nejaký jap. hydroplán...
inak, článok veĺmo dobrý

(binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 29.01.2006, 18:39:59
dobo
nechci se přít o detaily , ale myslím že se jedná o dvě různé situace.

ale jinak jsem rád, že se článek líbí :o)

(Pavel Dohnal - Mail - WWW) Vloženo 29.01.2006, 18:56:26
Diky binarni ten clanek se mi moc libil.

tisniva formulace (lelouch - Mail - WWW) Vloženo 29.01.2006, 20:29:08
jsem posledni, kdo by trval na forme, kdyz je obsah takhle zajimavy.

presto ze si tenhle stav pamatuju z dob uzkych dzin, preci jenom tisnive vyseni (aka viseni s tvrdym Y) me pripada i u neznamejsiho unosu ditete vsech dob preci jenom prisilna metafora...

Díky opraveno.. (binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 29.01.2006, 20:39:03
lovil jsem v tom chyby až neskutečně dlouho, ale já se znám . v osmi tiskových stranách textu jich ještě bude jako máku :o) Jestli někdo uvidí další, nestyďte se pls do mě šťouchnout :o) Dík předem :o)

Wellmi seriozní práce! (Teo - Mail - WWW) Vloženo 29.01.2006, 22:05:13

nádherný, zneužiju :-))) (kudlanka - Mail - WWW) Vloženo 29.01.2006, 23:12:37

mozno hej (dobo - Mail - WWW) Vloženo 30.01.2006, 00:38:36
ja som to pred par rokmi zachytil v reportaznom clanku v HPM, teraz by som sa musel hrabat v tunach papierov... ale vo wiki je noticka... (2. pol. clanku)...
http://en.wikipedia.org/wiki/P-38_Lightning

(Keff - Mail - WWW) Vloženo 30.01.2006, 01:45:42
Dekuji :)

paráda, (dáma s laufem - Mail - WWW) Vloženo 30.01.2006, 08:25:15
přesně to, co mě zajímá. ďakan

díky za díky..:o) (binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 30.01.2006, 11:12:46
a tedy ...kudlanko.. máš štěstí že si o tom zneužití psala pozdě v noci .. být to za bílého dne.. asi bych se pohoršil :o)

(Wu - Mail - WWW) Vloženo 30.01.2006, 16:57:07
Vynikající článek.
Nedávno, tak půl roku zpátky, jsem v televizi náhodou narazil na pořad o L. Byly tam neuvěřitelné dobové záběry obrovských davů lidí, které ho vítaly po návratu. Do té doby jsem netušil, jak velké nadšení jeho výkon vzbudil a jak populární osobou se stal.

Good! (RAM - Mail - WWW) Vloženo 30.01.2006, 17:24:29
Článek je velice dobrý, díky za něj! Není to tak dávno, co jsem o únosu Lindbergova dítěte četl v knížce Velké případy FBI od Borovičky, kterou můžu vřele doporučit!

Díky :-) (Alka - Mail - WWW) Vloženo 30.01.2006, 18:21:38
Moc dobrý.
Jen k tomu Fordovi mám připomínku. Píšeš, že si mohl dovolit v podstatě cokoliv. On sám ovšem prý tvrdil, že je nesvobodnější než jeho dělníci, vydán na milost bankéřům, úvěrujícím jeho podnikání. Proto se také musel omluvit za své vydání "Protokolů Sionských mudrců" a náklad nechat zničit.
Numím ale posoudit upřímnost jeho slov a prameny a upřímnost či vypočítavost jeho protižidovství.

(binanriladin - Mail - WWW) Vloženo 30.01.2006, 18:39:01
jejda... to nebyly "Protokoly sionských mudrců" ale kniha "Mezinárodní žid"

a je fakt , že Ford byl vystaven za její vydání bojkotu ze strany amerických židů a vůbec dost velký veřejný nevoli a ve chvíli kdy se to začalo projevovat na pokladně, od největších antisemitských výlevů odstoupil

JInak podrobnosti o sponzorech nacistů včetně Forda James Pool: Nástup Hitlera k moci -
James Pool: Tajní spojenci Adolfa Hitlera

obě knížky jsou shrnutý tady
http://referaty.atlas.sk/prakticke_pomocky/soc/14664/?print=1

a když jsem říkal, že Ford si mohl dovolit v podstatě cokoliv, myslel jsem to hlavně ve vztahu k vládě v časech války. Prostě v ten moment byl tak nepostradatelný, že kvůli Lindberghovi by si na něj nikdo netrouf.

Jo, nebyly to Protokoly, (Alka - Mail - WWW) Vloženo 30.01.2006, 19:29:34
ta paměť, ta paměť...:-)

skvělý článek (Lokutus - Mail - WWW) Vloženo 31.01.2006, 18:20:17
Mimo ty hrubky je to výborný a propracovaný článek. Stálo by za to, umístit ho na Wikipedii.

Chyby např.:

...počali (y) pršet až neskutečné nabídky ...

... Vyhlídkové lety nad místem činu se prodávali (y) ...

Pak také čárky, tečky a špatně umístěné mezery.

díky... (binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 31.01.2006, 18:29:29
"y" opraveny,... no interpunkce, to bude slabší , ale ještě se na to podívám :o) A na wiki se mi tenhle článek zdá míň zaměřený na životopisná data a víc na vztah Lindhbergh v. Lindberghův obraz. Myslím že článek do encyklopedie by měl být sestavený trošku jinak ... ale díky :o)

(Lokutus - Mail - WWW) Vloženo 31.01.2006, 19:23:18
Možná by stálo za to, pojmout to globálně a zmapovat jeho život. Jinak na Wiki se to určitě vejde. Viděl jsem tam spoustu úžeji zaměřených věcí.
Každopádně vždy obdivuji, když si někdo dá tolik práce a sestaví smysluplný článek na podobné téma. Připomíná mi to jistou edici, která vycházela časopisecky ještě za komančů a na přelomu 80/90 let. V každém díle byl podobným stylem popsán život zhruba deseti významných osobností z různých oborů. Nevíte náhodou někdo, jak se ta edice jmenovala? Mám to jistě někde doma, ale tam teď nejsem a nemůžu si zaboha vzpomenout.

Přemožitelé času v Květech ? (binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 31.01.2006, 19:59:20

( - Mail - WWW) Vloženo 31.01.2006, 21:13:59
Joj, to je ono. :-)

(Roj - Mail - WWW) Vloženo 31.01.2006, 23:18:47
Dobra prace!

korektury? (dond - Mail - WWW) Vloženo 02.02.2006, 14:01:30
Nějak nevím, jak začít, to se mi často nestává. Ale co. Text je vynikající i příšerný zároveň.

Obsah je skoro bezchybně sestaven, nechybí gradace, postřehy, odbočky. Ale těch chyb...

Mám návrh: o víkendu si najdu někdy v noci hodinu nebo dvě a udělám tomu textu pořádnou korekturu. Opravovat to po kouskách je zoufale neefektivní.

Pokud, autore, souhlasíte, napište mi mail a domluvíme se. OK?

(dgx - Mail - WWW) Vloženo 02.02.2006, 16:00:26
Přiznám se, že jsem se tak začetl, že jsem chybky nevnímal. Ale jinak nejlepší na psaní podobných příběhů je Microsoft Word 2003 doplněný o nástroj "Kontrola české gramatiky" - http://www.microsoft.com/cze/office/downloads/default.mspx

Vychytá od mezer před čárkou, přes všechna "kdyby jste" po většinu chybějících čárek atd. Vytvoří kolem vás auru, že češtinu fakt umíte.

Vivat DGX ! (binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 03.02.2006, 10:11:50
Vida, nějak mi uteklo, že od časů kdy jsem se naposledy podíval na stránky Microsoftu, ta i tam dorazil pokrok! Nainstalobval jsem , opravil jsem a pokud v článku vytrvali nějaké chyby, nemůžu za to já, ale Bill Gates, který už toho zavinil tolik, že hodit mu na krk mojí dysgrafii už mu nemůže ublížit :o)

(Elefand - Mail - WWW) Vloženo 07.02.2006, 00:44:03
"Třetí dějství začalo v okamžiku, kdy krátce po Hauptmannově popravě se Lindberghovy (i) rozhodli hledat poklidné útočiště v Evropě. Usadily (i) se nejprve v Anglii, později si koupili menší ostrov při francouzském pobřeží,"

---

Přidání komentáře...

Vaše jméno:


Váš e-mail:


URL vašich stránek:


Nadpis:


Text: