DOMŮ
17.02.2004
Je to nevyhnutelné jako senilita,ale dá se to zvládnout se ctí.
Jsou autoři,jejichž knihy se prodávají lépe než výhodné menu o McDonalds. V pestrých obálkách jsou narafičené u vchodu každého knihkupectví ,tak aby o ně člověk doslova zakopl. Svým autorům už vydělaly na víc Mercedesů,než kdy stihnou rozbít,přesto nejsou spokojeni.Neustále totiž pošilhávají po zadních regálech , kde se schovávají Dostojevský , Steinbeck , Hemigway , Remarque a podobní. Jednou by tito autoři chtěli vidět svojí knihu i v tomto zastrčeném regále. Pokoušejí se o to z železnou pravidelností a střídavým úspěchem. Jedním z těch kteří se v poslední době pokusili vplížit na polici mezi Bratry Karamazovi a Hrozny hněvu je i známý „právnický trhač“ John Grisham. Napsal za tímto účelem román Malovaný dům a i když na Steinbecka to nedotáhnul, na pár délek se přiblížil k Irvingovi, což není špatný výkon. Ponořil se do vlastní paměti a vytáhl z ní román z kraje svého dětství. Atmosféra bavlníkových polí a nájemných česáčů bavlny vám musí připomenout Irvingova Pravidla moštárny i když Grisham nemá tu imaginativní sílu. Ani napětí si tu neužijete tolik ,přestože o dramatické epizody tu není nouze.Spíše to ovšem působí jako trochu nesouvislý sled historek a jedna rána za druhou, které na hrdiny dopadají, jako by na nehybnost farmářského života měli jen slabý účinek. Ovšem není to špatná kniha a na svojí soukromé stupnici ji řadím do kategorie „ přečtu si ještě jednou, když zrovna nebudu mít po ruce nic lepšího.“ Někomu kdo Pravidla moštárny vůbec nezná, by se mohla líbit i podstatně víc. Nakonec nejvážnější výhrada. Platí obecně pro všechny příběhy jejichž vypravěčem je dítě, v tomto případě sedmiletý Luke. Kdykoliv bych v reálném životě potkal takhle přemoudřelé děcko, okamžitě bych v hrůze prchnul. Málokomu se povede vytvořit skutečně dětský pohled na události. Většinou, tak jako tady se jedná o zmenšeného dospělého. Dá se to přežít,ale je těžké to brát vážně.
Komentáře
Přidání komentáře...