DOMŮ
1.10.2005
Já jenom plním rozkazy!
Musím se přiznat , že po všech těch špatných zprávách o komunismu , jsem velmi, velmi bojoval s pokušením napsat na tohle téma třetí článek , ale jak jsem tak ty neveselé myšlenky v hlavě přetáčel, neustálým pootáčením tématu se mi podařil propracovat až k hodně zasuté vzpomínce, která zdaleka není tak depresivní jako představa komunistů ve Strakovce, politice se téměř vyhýbá , odehrává se na fotbalovém stadionu , vystupuje v ní malá roztomilá gorila a z totalitních asociací tu zůstal skoro už jen titulek.Ta příhoda je z roku tuším 1996 , ale na přesném vročení netrvám, odehrála se při zápase Ligy mistrů mezi Parmou a pražskou Spartou , ale ani na té Parmě netrvám a odehrála se na Letné a na tom už trvám!
Už si přesně nevybavím jak jsem tehdy přišel k lístkům ,ale určitě jsem si je nekoupil sám, protože sám bych si ani v nouzi nejvyšší nekoupil lístek na hlavní tribunu. Sparťanská hlavní tribuna má totiž před první řadou takový široký pruh chodníku, který vlastně tvoří střechu prosklených VIP-lóží a po tom chodníku se pořád někdo loudá, takže majitelé nejdražší lístků začasté místo fotbalu jsou nuceni pozorovat cosi jako nemódní přehlídku potulujících se nediváků. Jo , já vím , pořád lepší než Slavie, která má místo stadionu jen díru do země, ovšem i tak je tohle uspořádání prostě nerozum.
Tehdy jsem ale měl lístky právě kamsi do těchto nerozumných míst ,ovšem výhled na loudající fanoušky byl druhotným problémem. Jako hlavní problém se ukázalo, že nebude jednoduché se na tribunu dostat. Na lístku byl vyznačen přístup levou stranou tribuny, zamířil jsem k příslušnému turniketu, leč zde byla cedule s číslem mého sektoru přelepená páskou. Chvilka dohadů s pořadatelem , ten mává rukou a říká, „jděte normálně tudy, tam vás normálně pustí.“
Jdu s davem , který se brzy dělí, část diváků má lístky za branku , část do rohu, a jen já na hlavní tribunu. Dojdu až ke vstupu na tribunu a tam narazím na nepřekonatelný problém. Problém má o takových pětadvacet centimetrů méně než já, je narvaný do saka o číslo menšího než by bylo nejlepší a podle stočeného drátu zapíchnutého do ucha se dá hádat, že je vybavený dálkovým ovládáním. Nejsem si tudíž úplně jistý, jestli mu jeho část dialogu někdo nenapovídal.
Problém: Tudy nemůžete
Já: Jejda, pořadatel říkal , že mám jí tudy.
Problém: Je mi jedno co vám kdo říkal, tudy nesmíte!
Podívám se pořádně co tam Problém vlastně hlídá a vidím následující. Asi čtyři metry přímo za Problémem je vstup k těm spodním VIP ložím, kam si občas chodí sednou i nějaký ten politik a stejnou cestou se dá sejít i na hřiště. Tudy chodí fotografové se svými neuvěřitelně velkými teleobjektivy, oni problém nemají, Problém se jim klidí z cesty uhranut jejich barevnou akreditační kartičkou. Já nic takového nemám, žmoulám jen vstupenku , která ovšem nad Problémem nemá žádnou moc. K mojí smůle, Problém nelze vyřešit ani logikou.
Já: Ahá, vy tu hlídáte aby nikdo nešel k těm VIP ložím, že jo?
Problém: Jo!
Já: A taky aby nikdo nelezl na hřiště , že jo?
Problém: Jo, to je můj job!
Já: No, a víte že hlídáte na špatným místě?
Problém: Ehm , cože?
Teď se dostávám do fáze, kdy se musím spolehnout na čtenářovu představivost, ale pevně věřím, že představivost mého průměrného čtenáře je násobně vyšší , než představivost oné kapesní gorily , která nesmyslnost svého hlídacího stanoviště nebyla schopná prohlédnout ani přímo na místě. Totiž, jak už jsem řekl, asi čtyři metry za ním byl vchod k lóžím a na plochu. Ovšem z mého pohledu vpravo , hned za vchodem, který mi tím , co mu bůh nadělil místo těla, zablokoval, bylo schodiště vedoucí na hlavní tribunu. Tohle schodiště nikdo nehlídal a kdokoliv už se dostal na tribunu vstupem z druhé strany, mohl za zády hlídače sejít a proklouznout na plochu, či dokonce, óóó hrůzo , položit bombu do skleníku vyčkávajícího na předsedu vlády či jiného vysoce postaveného diváka.
Věřte nevěřte, ani za deset minut se mi nepodařilo hlídače přesvědčit, že jestli svoje stanoviště neposune o tři metry dozadu , aby normální diváci mohli chodit na tribunu a nemohli chodit na hřiště, tak je tu zbytečný a klidně může jít domů. Časem už na nás obou byla patrná jistá podrážděnost, tudíž jsem debatu utnul, ten trouba taky klidně mohl zašeptat do vysílačky pár nepěkných slov na moji adresu a tím mi totálně otrávit celý zbytek středy. Aby mě nechal proklouznout na tribunu, to nepřicházelo v úvahu, měl totiž svoje instrukce neslučitelné s ochotou. Pravda, chybu udělal už ten první pořadatel, ten den měli diváci do „mého“ sektoru být vpouštěni jiným vstupem do stadionu a také že byli , jen já jsem narazil na poněkud laxního důchodce a ten mě poslal přímo na Probléma.
Nakonec jsem cestu našel, obnášelo to proplížení pod celou hlavní tribunou, přes parkoviště a jiná místa kde jsem pravděpodobně taky neměl co dělat, ale naštěstí mě tam nikdo nechytil. Probil jsem se až do hlediště, pak absolvoval celou tu cestu zpátky ale tenkrát už hledištěm , napříč hlavní tribunou , po onom chodníčku. Svoje místo jsem našel rychle, dlouho jsem na něm ovšem nevydržel jen tak sedět.Do začátku zápasu bylo ještě dost času a mě to prostě nedalo.
Zamířil jsem ke schodišti, seběhl dolů, a ocitl se Problémovi za zády. Potlačil jsem svoje nutkání zaklepat mu rameno. Místo toho jsem si to namířil ke vstupu na hřiště, nahlédl směrem k lóžím, sešel dolů k trávníku a kývnutím pozdravil pár fotografů. Jeden z nich měl na visačce napsáno Karel, povídám mu tedy, „Čau Karle“. On mi odpověděl jenom „Čau“ , protože já jsem žádnou visačku neměl. Majetnicky jsem se rozhlédl po stadionu, fanoušci už se rozehřívali a řeknu vám, takhle přímo od hřiště je to úžasný pohled, skoro to těm fotbalistům závidím.
Když jsem se dosyta vynadíval, rozloučil jsem se s Karlem , vyběhl těch pár schodů a opět se mi naskytl pohled na Problémova záda. Tentokrát už nebylo proč se žinýrovat. Poklepal jsem mu na rameno a když se otočil, ukázal jsem mu vztyčený palec a povídám: „Všechno v pohodě, tak už jsem se na tu tribunu dostal, nemusíte si semnou dělat starosti.“ A víte co mi ten dobrý muž odpověděl? Odpověděl. „Vidíte! A vy jste s tím tolik nadělal!“
Komentáře
Já to tušil, že se nakonec nějak domluvíte...;o))) (galahad - Mail - WWW) Vloženo 01.10.2005, 08:04:15
(Riki - Mail - WWW) Vloženo 01.10.2005, 18:00:55
Jak je vidět, tak život a vše kolem je jeden velký kompromis.
Hezké... pobavils´ mě! (aTeo ;) - Mail - WWW) Vloženo 01.10.2005, 21:08:10
Před třemi lety jsem se dostal do V.I.P. prostoru na Zlaté v přilbě v Pardubicích jednoduše tak, že jsem se připojil k Dominiku Haškovi. Nic nenamítal a Problémové se nám hluboce klaněli. Tak jsem jim blahosklonně, ba téměř přátelsky pokynul. Jo, drzý čelo lepší než poplužní dvůr... ;)
Drzé čelo - Varianta II (binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 01.10.2005, 22:41:56
Před nějakým časem jsme se z bráchou pokusili dostat na koncert Black Sabath, aniž bychom měli vstupenky. Počítali jsme , že budem koncert sledovat z náspu železniční trati kolem atletického staionu v Edenu. Přesto jsme se pokusili dostat přímo na plochu vchodem pro personál. Vchod blokoval jakýsi černý šerif, kolem kterého jsme prošli a v okamžiku kdy jsme jej míjeli, jsem ukázal na bráchu a pravil "to je v pořádku , ten je tu se mnou"... ušli jsme téměř deset metrů a málem už zmizeli v davu, když se hlídač probudil, diběhl nás, a udýchaně se otázal "no a ty seš kdo?" Musel jsem přinat barvu , že ve vztahu k black sabath vlastně nikdo a vrátit se na ten pešuňk. Ale chybělo málo a za pokus to stálo ..:o)) Hele, verše! ..:o))
Nooo... (galahad - Mail - WWW) Vloženo 02.10.2005, 08:56:57
...kamarád se dostával na VIP akce a vůbec různý zadarmový žranice pomocí průkazky redaktora kulturního týdeníku Ježek. Vycházelo mu to docela dlouho. Až jednou se zase někde zadarmo cpal luxusní baštou a přišel za nim jeden sekuriťák a promluvil mu do duše: "Hele mladej, já vim, že tady nemáš co dělat. Když už seš tady, tak tu zůstaň, ale v klidu nebo dostaneš přes hubu. Jasný?!"
Samozřejmě mu to bylo jasný a taky to bylo naposled, co něco takovýho zkusil...
Také jsem se pobavil :-) (Alka - Mail - WWW) Vloženo 03.10.2005, 17:24:54
Mě kdysi (1990) propašoval Honza Macháček z Respektu do Lucerny na přednášku ministra financí Klause o privatizaci (na svůj novinářský průkaz). Když jsme procházeli kolem ochranky, vystartoval po Honzovi šéf-goril-ák, bezdůvodně, agresivně, vadilo mu jeho oblečení a snad obličej nebo co, bylo to dost nechutný, dodnes jsem to nepochopil. :-(
Takže jsem ocenil, jak si mě vychutnal "šerif" ve Federálním shromáždění. Nechal mě přejít asi pět metrů, tvářil jsem se, jako když tam na zasedání branně-bezpečnostního výboru chodím denně a už jsem v duchu jásal. Vtom mě oslovil, a když se ukázalo, že nemám žádný průkaz, velmi mile a s úsměvem otočil směr mých kroků...:-)
Přidání komentáře...