DOMŮ
1.07.2005
Desperát aTeo tentokrát jako surovina
Myslím, že většina lidí kteří kdy zabloudily na můj blog dobře ví nebo přinejmenším tuší, čím se desperát aTeo baví volném čase. Popadne nějaký obrázek, rozebere jej na prvočinitele a tyto následně smontuje dohromady úplně novým způsobem. A já jsem si řekl, že neuškodí pro jednou použít obrácený postup. Vezme se aTeova práce , rozebere a smontuje do zcela nové podoby. Výsledek vám tu předložím ale prosím laskavé čtenáře aby vzali na vědomí, že jsem nikdy neměl ambici stát s Tomem Clancym , takže veškeré informace uvedené v následujícím textu by bral za bernou minci jen opravdový prosťáček. Kromě toho jsem si vědom, že vyprávění úplně vymyšlených příběhů není zrovna moje nejsilnější stránka a dělám-li podle vás něco ale úplně špatně, nebojte se mě kopnout pod stolem.Neklidná noc podplukovníka Fushera
Festeheferhavhar malá vesnice na Maďarsko – Srbsko –Rumunském trojmezí
Podplukovník Fusher začínal mít nepříjemný , nervy drásající pocit , že velí nikoliv spořádanému konvoji , nýbrž cikánskému táboru. Vozy jeho konvoje zaujímali už pátý den nepravidelný kruhový útvar na louce hned za bezvýznamnou maďarskou vesničkou , pobyt na téhle improvizované základně se pro vojáky začínal stávat zaběhanou rutinou a podplukovníku Fusherovi se pomalu vkrádala absurdní představa , že zde uváznou na věky a jednoho dne se jeho prosperující tábor natolik zvětší, že pohltí původní Festeheferhavhar a on pak bude zvolen starostou té bizarní komunity.
Celá mise zásobovacího konvoje , momentálně uvázlého v síti politického vyjednávání , se dnes jevila jako hodně špatný nápad, protože co si budeme nalhávat, dostat se do Kosova tak, že vyrazíme ze základny NATO Tazsár , projedeme půl Maďarska a cestou do Prištiny i téměř tisíc mil Srbskem, to skutečně není moc dobrý nápad. Srbové dodnes nezapomněli na křivdy způsobené jim Osmany ve čtnáctém století a je tudíž víc než pravděpodobné, že na bombardování Bělehradu spojeneckými letadly také nezapomenou minimálně dalších 600 let. Díky tomu se každý průjezd Srbskem stává ožehavou záležitostí a za normálních okolností dává velení rozhodně přednost zásobovací trase přes hranice z Makedonií. Čas od času ovšem někdo pocítí potřebu demonstrovat americkou přítomnost čímsi okázalejším a nějaký nešťastník , jako podplukovník Fusher pak dostane rozkaz stát se tak trochu pokusným králíkem. A aby toho nebylo málo, tentokrát si z podplukovníka Fushera udělalo svého poskoka kromě vrchního velitelství , také Vojenské obrané zpravodajství DIA , armádní sestřička proslavenější CIA. Melouch pro DIA byl také tím hlavním důvodem , proč o sobě podplukovníkův žaludeční vřed dával vědět mnohem víc než jindy.
Jeden z těžkých MACKŮ , který se tvářil jako pojízdná opravna , byl ve skutečnosti pojízdná banka, o čemž věděla jen posádka vozu, podplukovník Fusher a jeho zpravodajský důstojník. Jedna ze tří rezervních nádrží na korbě těžkého náklaďáku byla k prasknutí napěchovaná dvacetidolarovkami. Kdyby si někdo dal tu práci je spočítat, došel by až k sedmi milionům dolarů. Ty peníze byli určeny k platbám které nesnesou evidenci, silou těchto peněz řídila DIA své operace v dodnes nestabilní oblasti Srbska a Černé Hory. Pocházeli z té části rozpočtu , kterou kongres schvaluje pouze v jednom velkém balíku, aniž by kdokoliv z kongresmanů směl znát účel jednotlivých položek. Sedm milionů bylo v tomhle balíku jen zrnkem v písku, ovšem tohle zrnko písku se pro Fushera stalo osinou v zadku. Jelikož DIA nerada používala diplomatické kanály dostupné CIA , měl teď tyhle peníze na krku on a to minimálně do té doby, než je předá spojce kdesi uprostřed Srbska. A od okamžiku kdy uvázl na hranicích se potýkal s problémem , jak zajistit pro tenhle ožehavý náklad dostatečnou ostrahu a nedostat se přitom do křížku z pravidly pro utajení.
MACK s penězi stál uprostřed tábora a hned vedle něj nechal Fusher zaparkovat dva vozy s municí , doufaje, že hlídkám střežícím munici by neunikl ani podezřelý pohyb kolem peněz o nichž ovšem ani hlídky neměli nejmenší tušení. Riziko, že pár chlapů v armádních montérkách, odnášejících rezervní nádrž by nemuselo vzbudit jejich pozornost, způsobovalo podplukovníkovi neklidný spánek.
Zpravodajský důstojník sice podplukovníka ujišťoval, že o penězích v rezervní nádrži nikdo nic netuší , že místní obyvatelstvo je přátelské a že konvoj se jistě už brzy pohne z místa ,ale jelikož dle Fusherova mínění byl zpravodajský důstojník blbec, cokoliv z toho co říkal, jej příliš neuklidňovalo. Příhoda ze včerejší noci pak podle něj jen dokazovala , že nepříliš vysoké mínění o kvalitách zpravodajského důstojníka je víc než oprávněné.
Včera v noci hlídka chytila přímo uprostřed tábora , jen kousek on horké brambory za sedm milionů, poněkud pomateně vyhlížejícího staříka. Nikomu nebylo jasné jak se dostal před vnější kruh stráží a na každou otázku odpovídal nesrozumitelným brebentěním v něčem, co s největší pravděpodobností byla maďarština. Stařík v poněkud divadelně vyhlížejícím kostýmu byl předán zpravodajskému důstojníkovi, ten jej nechal zamknout na korbě jednoho z náklaďáků a když o dvacet minut později nezbyla na oné korbě po staříkovi ani stopa, zmohl se jen na prohlášení, že staříkův pohled mu sice přišel poněkud potměšilý , ale nemohlo ho napadnout , že ovládá kouzlo se záhadnou zamčeného pokoje.
Fusher byl toho názoru, že zpravodajský důstojník za sebou zapomněl zamknout a hlídka přede dveřmi vyvíjela bdělost nepřímo úměrnou staříkově vysokému věku, tedy malou. Dokázat to nemohl, mohl jen zuřit , zpravodajskému důstojníkovi pohrozit důtkou , hlídce napařit kázeňský trest, obojí udělal, na klidu mu to ovšem nepřidalo. Odpolední rozkazy které na jeho stůl vysypal komunikační satelit, do hrnku jeho neklidu přihodily další dávku kyseliny.Nařizoval zvýšení pohotovosti protože definitivní rozkaz k přesunu mohl přijít kdykoliv během následujících čtyřiadvaceti hodin. Nádhera!
Podplukovník Fusher stál na schůdcích svého velitelského stanoviště, v návěsu kamionu na jihovýchodním okraji shluku vozů ,který už dokonce měl v rozkazech štábu pro východní Evropu své kódové označení , Temporary Camp –F , a pozoroval ruch příprav vyvolaných zvýšením pohotovosti o jeden stupeň. Když seskočil ze schůdků a vyrazil na obhlídku, cosi ho přimělo otočit se a podívat se směrem k hranicím. V ten okamžik mu došlo, proč je se mu zdá, že odpoledne už pokročilo víc, než by se zdálo podle jeho náramkových Rolexek. Na jihovýchodě se kupila hradba černých mraků a jelikož tam ještě před půlhodinou určitě byla jen čistá obloha, Fusherovi rychle došlo, že je to bouřka , která se žene směrem sem. Vteřinku přemýšlel o tom, že se vrátí a pořádně se podívá na hlášení , protože pokud ho paměť neklamala, tak v meteo-mapách nic takového nebylo a nečekaná , neohlášená bouřková fronta roztažená od obzoru k obzoru , byla zajisté skvělou záminkou , aby zvedl telefon a zas chvilku na někoho křičel, ale pak si řekl, že tohle odreagování si nechá na jindy.
O dvacet minut později připomínal Temporary Camp – F jeden velký ring pro zápasy v bahně, o tři hodiny později se už i největší optimisté vzdali přesvědčení, že neohlášená tlaková níže je jen přeháňka. Mezi mlčelivými temnými siluetami aut procházeli jen ti co museli. Čvachtající stíny stráží v pelerínách , zpravodajský důstojník, který se zvýšenou bdělostí snažil odčinit , že je blbec a nasupený podplukovník. Kdykoliv rozčísl oblohu blesk , celý tábor na vteřinku získal přízračnou přitažlivost rentgenové fotografie nějakého komplikovaně rozbujelého nádoru v terminálním stadiu.
Vojín Novak , jehož vzdálení předkové pocházely z východní Evropy ,po nich podědil nemalý kus jejich neklidně sensitivní východní duše a poněkud bambulovitý nos, což byl vzhled který se tak trochu neslučoval s představou ostrých rysů ostrého amerického pěšáka, tím nosem i svým vnitřním radarem vnímal neklid ,zvedající se všude kolem jako neviditelný příliv. Část toho neklidu jistě šířil podplukovník Fusher, ale Novak byl přesvědčený , že ve vzduch je toho mnohem víc ,než jen galony vody, elektřina a tiché vzteklé supění velitele konvoje.
Zdroj onoho tichého supění právě přičvachtal až k Novakovi. Ten naštěstí pochopil, že nemá-li co hlásit bude lepší když zůstane zticha , což bylo přesně to co od něj velící čekal a dokazovalo to , že nos vojína Novaka byl rozhodně lepší než jakýkoliv odhad zpravodajského důstojníka. Oba muži, vojín i jeho nadřízený , stáli bok po boku a hleděli směrem k hranici. Pohled na který ani jeden z nich asi nikdy nezapomene, se jim naskytl přesně v té vteřině , kdy se podplukovník chystal prolomit mlčení.
Místo něj tak učinil hrom , zaburácel téměř současně s bleskem, protože bouře už dobrou hodinu běsnila přímo nad jejich hlavami a už dobrou hodinu se nehýbala z místa. Blesk osvítil planinu táhnoucí se od tábora k hranici a oba vojáci v tom přízračném svitu zahlédli zdivočelé osmispřežní šestnácti černých koní, řítilo se přímo k nim. Jakmile popelavé světlo blesku pohaslo, oba rychle přitiskly k očím své dalekohledy pro noční vidění, pak se rychle podívali opět je svým obyčejným zrakem, pak znovu přes noktovizor. Po koních ani černém fiakru nebylo nikde ani památky. Než stihnul kdokoliv z nich promluvit, z hlubin tábora se ozval chrchlavý zvuk startujícího dieselu.
Některý z vozů nahodil motor, ačkoliv ve stavu pohotovosti se bez přímého rozkazu podplukovníka nesměla pohnout ani myš. Podplukovník se vydal za zvukem motoru a proti všem pravidlům se za ním vydal i poněkud zmatený vojín Novak. Celou dobu mu šel z mysli obraz těch zdivočelých koní, před očima se mu místo provazů deště míhali jejich divoce rozevláté hřívy.
Na kraji tábora do sebe vrazili podplukovník Fusher , zpravodajský důstojník , vojín Novak a dva další vojáci, jejich strážní stanoviště bylo o nějakých padesát metrů západněji. Všech pět tam stálo v nenadálém tichu. Motor, ještě před chvilkou neklidně burácející, zmlkl dříve, než kdokoliv stihl poznat který náklaďák to vlastně nastartoval. Než stihl podplukovník zorganizovat pátrání po viníkovi , ozval se další motor , tentokrát jakoby z opačného konce. Na rozdíl od toho předcházejícího , nezněl tenhle jako náklaďák, spíše to vypadalo na jeden ze štábní Hummerů.
Všichni teď dusali burácející bouřkou směrem k zaparkovaným Hummerům , ale ani teď se jim nepodařilo doběhnout včas. V okamžiku kdy zvuky motoru opět utichly a ozvaly se zase z úplně jiného směru, tentokrát to znělo zase jako náklaďák , došlo podplukovníkovi, že prakticky všechny stráže teď poletují táborem jako hejno poplašených netopýrů a pomyšlení na důsledky téhle hry na slepou bábu mu sevřeli srdce ledovým strachem.
Tygřím řevem a několika vskutku peprnými nadávkami rozehnal všechny stráže na své stanoviště a sám poklusem odsupěl k „bankovnímu“ MACKu. O pár minut později ho tam našel spojovací seržant, jak spokojeně sedí na třetí rezervní nádrži. Byla nedotčená všechny , bankovky na své místě. Když spojař předal velícímu rozkazy vyzívající jej k okamžitému odjezdu, na chvilku se mu zdálo, že podplukovník si rozkaz prohlíží jako vítězný ticket výroční loterie.
Armádní mašinérie pro jednou zafungovala skvěle. Brzy už burácely všechny motory , světlomety řezaly tmu na snesitelné kusy, na pruhy bezpečí ve kterých se nemohl ukrýt žádný vetřelec a patnáct minut od vydání rozkazu byl konvoj už na Srbské straně hranic. Ačkoliv tím vstupovali na poněkud nejistou půdu, cítil velitel nekonečné uvolnění. Také slovanská duše vojína Novaka cítila, že ať už tam na hranicích bylo ve vzduchu cokoliv, tak teď už to spěchá směrem pryč od nich. Vojín Novak netušil, jak velkou měl pravdu.
Sedm milionů v neoznačených dvaceti dolarovkách dál spokojeně odpočívalo v útrobách rezervní nádrže MACKa aby je příští noci podplukovník Fusher předal jednomu agentovi DIA , nervóznímu chlapíkovi s nedůvěryhodným tenkým knírkem. Na ztrátu kterou konvoj ve skutečnosti utrpěl se mělo přijít až o týden později v Kosovské Prištině. Už v okamžiku , kdy konvoj překračoval hranice se Srbskem , chybělo v chladících boxech jedné ze sanitek , několik tisíc krevních konzerv.
Všechny v ten okamžik, až téměř pod samý strop, zaplňovaly černý fiakr tažený šestnácti divokými , černými koni. Na kozlíku seděl ten pomateně vyhlížející stařík, černá pláštěnka za ním divoce vlála. Občas se zašklebil na mladíka který seděl vedle něj. Oba dva byli nejvěrnějšími a nejspolehlivějšími sluhy svého Nejvyššího pána a jediní kteří znali jeho tajemství. Jejich pán byl jediný ze všech upírů na celém světě , který odhalil tajemství Sluneční krve. Krve nezhořklé strachem obětí, krve dobrovolně darované, krve , která na všechny upíry působí úplně stejně jako na lidi kokain! Pravidelnými dodávkami Sluneční krve znovu získával jejich Pán mezi ostatními upíry kdysi dávno ztracený respekt a díky návyku , který na Sluneční krev vznikal, tak i moc!
Díky téhle moci si jejich pán Vlad Tepes, známý též jako Vlad Naražeč , budoval novou armádu, armádu která měla daleko předčít tu , jíž velel dokud ještě byl smrtelným člověkem, armádu, která v okamžiku kdy se vydá na pochod , udělá z neviditelného bombardéru Stealth , směšnou hračku zralou do šrotu.
Konvoj postupoval po silnici bouřivou nocí do nitra Srbska , zatímco osmispřežní se řítilo vzduchem a ďábelskou rychlostí mířilo k Drákulově Transylvánii…
Komentáře
(aTeo ;) - Mail - WWW) Vloženo 02.07.2005, 00:22:37
Nejsem literát, spíš ten "desperát" - žádnej psavec, jenom psanec. Uznávám, že jsi lepší. Bylo ode mě vážně troufalé "fushovat" ti do řemesla. Připomíná mi to fór, jak se hrabě (ne Dracula:) neúspěšně snaží uspokojit hraběnku a Žán jim k tomu svítí. "Pojďte to zkusit vy," navrhne unavený hrabě a když po chvíli začne hraběnka vzdychat, pyšně praví: "Vidíte, Žán? TAKHLE se svítí!" A tak mě těší, že jsem ti mohl alespoň posvítit při obcování s múzou... :O)
http://ateo.cz/frame/phpgal/pict//7.8.jpg
(binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 02.07.2005, 05:48:53
Nechtěl jsem soutěžit, jen zase zkusit něco jiného ..:o)) Díky za poklonu, nicméně ten mail o poněkud rozměněnělší pointě, ten si sem mohl klidně dát taky.:o))
Ale ne... (aTeo ;) - Mail - WWW) Vloženo 02.07.2005, 11:53:02
Napsal jsem, že to máš nepochybně literárnější, jenom pointa je poněkud "rozplizlá".
Byla to reakce na tvůj postřeh, že aby čtenáři nepovažovali moje miniatury za "blbou nudu", chce to spád a překvapivou pointu. Já mám problém, že se často snažím na malou plochu zkoncentrovat velkou porci známého světa. A pak... nejsem v kolektivu tak oblíbený jako Ty. To není výčitka, jen prosté konstatování faktu. Davy těch, jež irituju, utěšeně rostou. Tito inkvizitoři vše, co vytvořím, hodí do jednoho pytle s nálepkou: Shit by aTeo. Inu, mně tvůj styl vyhovuje taky líp než můj. A jsem rád, že jsme se stali přáteli. Tož tak... a teď se jdeme historicky znemožnit jinam. :O)
Historické znemožnění (binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 02.07.2005, 19:45:20
ten postřeh s pointou byl náhodou trefný, bylo by škoda se o něj nepodělit..:o)) Jednoho dne se možná pokusím tuhle věc nějak vylepšit. Ale co se týká historického znemožnění , mám pro tebe skvělou zprávu. Na světě běhá cca šest miliard lidí , kteří zatím neměli nejmenšá dúvod poslat tebe nebo mě do háje :o)) ... Bude na svým historickým znemožnění ještě muset máknout..:o))
(matero - Mail - WWW) Vloženo 03.07.2005, 01:01:40
:-)))
Oba umite (Wu - Mail - WWW) Vloženo 04.07.2005, 14:31:08
Vazeni desperati, obe podpovidky ci jak to nazvat se mi moc libily. ATeova je plna jazykovych hricek, ladinova je zase barvitejsi. Co se tyce point, obe jsou prekvapive a tak to ma byt. Diky.
Přidání komentáře...