DOMŮ
18.05.2005
Tanec assassinů
Mnohého televizního diváka při sledování hlavní zpravodajské relace už jistě mnohokrát napadlo, že dnešní svět se zbláznil. Pro všechny stižené tímto pesimismem mám jednu skvělou zprávu. Svět se v poslední době rozhodně nezbláznil. Svět byl takový odjakživa.Hašišín – člen muslimské sekty ismáílitů , která už v jedenáctém století proslavila vraždu jako metodu politicko-náboženského boje, vrah jehož jméno naznačuje , že byl při své „práci“ opojen i čímsi prozaičtějším, než jen vírou a ideologií. Zvuk tohoto starobylého pojmenování se ve většině západních jazyků otiskl do různých variací na slovo: assassin, značící úkladného vraha. V češtině pak lze jeho ozvěnu vytušit ve slově: atentátník…
….eins, zwei, drei, vier, meine freunde tanz mit mir…. (Laibach)
…Gaius Julius Caesar také pronikl do mnoha světových jazyků, jeho jméno se stalo synonymem pro neomezeného vládce. Caesar sice položil základy římského císařství, ale pořádně vytěžit svůj talent rozhodně nestačil. Na stole mu ležely doslova úchvatné plány na tažení do Parthie i Germánie, když byl nečekaně zbaven funkce i života během jednoho krátkého a bouřlivého senátního zasedání o březnových idách roku 42 před Kristem.
Historie naznačovala, že Caesarova smrt nebyla úplně nevyhnutelná, nejprve se samotnému prvnímu občanu tak nějak do senátu vůbec nechtělo, ale nechal se umluvit, posléze mu jakýsi otrok podal obálku se zprávou o spiknutí, leč Caesar přečtení dopisu odložil na později a žádné později mu tím pádem už nebylo souzeno.
Na znamení senátora Lucia Tilliuse Cimbera obklopili spiklenci v hojném počtu svou obět a zaútočili dýkami. Okamžitě zjistili věc, kterou málokterý filmový divák byť jen tuší. Zabít člověka ve skutečnosti nebývá nijak snadné. Caesar se urputně bránil, senátoři nebyli na nic takového připraveni , krve na tógách přibývalo a vyděšení útočníci v panice kolikrát zasahovali více sebe navzájem, než Caesara. V téměř posledním okamžiku , skrze oči zalité svou i cizí krví , spatřil umírající Caesar Marka Junia Bruta , kterého považoval za svého syna a ačkoliv není tak úplně jisté co přesně řekl, určitě si jej povšiml a jakousi krátkou, udivenou poznámkou zajistil Brutovi nesmrtelnost.
Pravda , nesmrtelnost pouze ve smyslu historickém, protože jinak přežil Brutus svého možná otce jen o dva roky. Celé spiknutí bylo postaveno především na mylném předpokladu, že zabít Caesara bude všeobecně schváleno jako dobrý nápad. Nebylo. Spiklenci nakonec před vzrůstající nelibostí utekli z Říma a sám Brutus , když mu došlo , že celý komplot přišel vniveč , se probodl mečem svého přítele…
...asi takovej pocit, jako je bodnutí nože… (Divokej Bill)
…to císař Commodus se žádného podobného útoku v senátu nedočkal , mimo jiné proto, že nechal popravit každého kdo by se jen zatvářil jako spiklenec. A také proto, že do senátu pro samé hry stejně moc nechodil a když už se náhodou na kus řeči se senátory zastavil, tak přišel oblečený v gladiátorském. Tedy, ne že by se snad bál. Císař Commodus si prostě myslel, že je gladiátor. A taky se podle toho choval. Císař Commodus to prostě v neměl v hlavě moc srovnané.
Jak moc to měla v hlavě srovnané jeho konkubína Marcia , to nelze říct s úplnou jistotou ale určitě byla přinejmenším o krok napřed. Když už to s Commodem nebylo k vydržení a chvilku předtím než Commodus Marciu zapudil, podala Marcia Commodovi pohár otráveného vína. Jed ovšem neúčinkoval tak jak měl, takže císaři se jen udělal jaksi nevolno. Nejspíš přemýšlel , co že to s tím vínem je, ale než si stihl dát všechno do souvislostí, na Marciin pokyn jej uškrtil zápasník Narcissus.
Novým císařem se stal Pertinax , v jehož jmenování měla šikovná Marcia své rozkošné prstíky. Pertinax se ovšem pretoriánům brzo omrzel a tak ho zabili a rozhodli se císařský titul přiklepnout tomu kdo dá víc. Nejvíc slíbil Didus Julianus. Jakmile se stal císařem nechal popravit Marciu a pár jejích přátel ,doufaje , že bude mít klid. Pak se ovšem opozdil s vyplácením slíbené odměny za zvolení a tak jej pretoriáni zbavili úřadu, zároveň s hlavou…
…Země se točí dokola, Země se točí pořád dokola…(Abraxas)
…většina Francouzů doufá, že při vyslovení jména jejich malebné země se každému vybaví slovo kultura nebo alespoň kuchyně. K jejich smůle se nezanedbatelnému množství lidí vybaví slovo poprava. A to mají Francouzi ještě štěstí, protože když dojde řeč na popravy ve Francii , každému vyskočí gilotina , neosobní stroj na zabíjení a ve stínu gilotiny trochu zanikne spektakulárnější způsob popravy, rezervovaný zde po dlouhá léta pro úspěšné i neúspěšné královrahy.
Královrazi byli ve Francii popravováni rozčtvrcením, kteréhož se dosáhlo tak, že odsouzenci byl každý úd přivázán k jinému koni. To, že v rituálu rozčtvrcení hrály svou roly také rozžhavené kleště a roztavená síra, zde s ohledu na dámy nebudu příliš rozmazávat. Vzhledem k jisté současné nemódnosti hrdelních trestů jsou i sami Francouzi rádi, když jim toto barbarství nikdo moc nepřipomíná.
Jindřich IV. je pozoruhodný tím, že se stal příčinou rozčtvrcení hned dvou atentátníků, v rozmezí 16ti let. Tím první byl roce 1594 Jean Chastel, viditelně pomatený člověk se skutečně pozoruhodným motivem. Chastel se dopustil incestu se svou sestrou a následně tento hřích zatajil u zpovědi, čímž spáchal hned hřích další. Aby oba odčinil, rozhodl se zabít Jindřicha, o kterém byl celkem oprávněně přesvědčený, že není moc dobrý katolík. Podařilo se mu fintou dostat až do královy blízkosti, ale rána nožem , mířená na krk, panovníkovi pouze zlomila zub. Král ze zorganizování útoku obvinil jezuity, protože je neměl rád a oni jeho taky ne. Chastel byl rozčtvrcen , jezuité vypovězeni ze země a Jindřich si počkal do roku 1610 na úspěšnějšího vraha, Francoise Ravaillacka.
Náboženský blouznivec Ravaillac bodl Jindřicha IV do prsou , když chvilku před tím vyskočil na jeho kočár , který uvízl v dopravní zácpě. (ano Francie byla tak vyspělá , že její hlavní město trpělo dopravními obtížemi už na začátku sedmnáctého století.) Vrahovi se dostalo obvyklé porce mučení aby se zjistilo neměl-li komplice, následně byl popraven už popsaným způsobem a jako bonus bylo pařížské chátře dovoleno vláčet ostatky ulicemi.
Ludvík XV měl v roce 1757 větší štěstí, podobná rána vedená Francoisem Damiensem nepronikla dostatečně hluboko, možná proto, že notorický alkoholik a pravděpodobně duševně chorý Damiens bodl krále pouhým perořízkem, část úderu také zadrželo královo silné oblečení. Ludvík byl přesto přesvědčený , že umírá. Dostalo se mu posledního pomazání a především se královně vyznal ze všech svých nevěr. Počítám, že jakmile se král bezezbytku uzdravil, tohle přiznání ho žralo ze všeho nejvíc. Nikdo už nám neřekne jak přesná byla souvislost mezi přiznanými milenkami a nedostatkem slitování , každopádně je jisté, že Damiensovi se dostalo té pochybné cti stát se posledním rozčtvrceným Francouzem…
…ať je zadávena vlkodlakem a polita nitrolakem…(Zoo)
…Šaka , král Zulů by nejspíše byl považován za Caligulova potomka, kdyby ovšem Šaka nebyl impozantní , snad až dvoumetrový černoch. Podobně impozantní bylo i jeho království, ze skromných počátků nakonec zabralo prakticky celou Jižní Afriku. Šakovo království bylo povětšinou stabilní, totéž už se nedá říct o jeho nervové soustavě. Od lehkého podráždění ke krvavému masakru u něj nikdy nebylo daleko. Někdy zabíjel bezdůvodně, jindy z důvodu opravdu zajímavých. Po smrti své matky nařídil namátkové popravy po celé zemi, aby lidé mohli upřímněji sdílet jeho zármutek. Je ovšem otázka jak upřímný byl zármutek Šakův, když o něm v souvislosti se smrtí jeho milované matky kolovaly všemožné nepěkné řeči. Ale znáte to, lidi toho nakecaj!
Jednoho dne roku 1828 Šaka na špinavém dvorku pro dobytek opovržlivě přijímal delegaci kmene Amampondů, když náhle přeskočily plot jeho nevlastní bratři Dingaan a Mhlangan a probodli jej svými asagaji. Jakmile padl Šaka k zemi, panovníkem se stal Dingaan. Dingaan ovšem neměl Šakův formát a za jeho panování začala Jižní Afrika postupně přecházet do rukou bílých kolonizátorů…
…má role je kat a na tu svojí se nemusíš ptát … (Cocotte minute)
…už jsem připomínal, že zabít člověka nemusí být tak snadné, jak se někdy zdá. O tom se přesvědčily i spiklenci , jejichž obětí se měl stát „šílený mnich“ , léčitel ,smilník , mystik a oblíbenec poslední ruské carevny Alexandry,mužik jménem Grigorij Jefimovič Novych , který ovšem do historie vešel pod jménem Rasputin.
Rasputin byl ke dvoru pozván pro svou pověst léčitele a u dvora zůstal proto, že podle mínění carevny měl vynikající vliv na jejího syna Alexeje Nikolajeviče. Malý carevič trpěl hemofilií, sebemenší poranění , modřina nebo říznutí pro něj mohlo být osudové, není tedy divu, že jeho zoufalá matka se chytala doslova každého stébla a Rasputin jako charismatický hypnotizér možná měl skutečně pozitivní vliv na některé projevy chlapcovi choroby. Jisté je , že Rasputin měl doslova fantastický a záviděníhodný vliv na nepřeberné množství petrohradských žen z vyšší i nižší společnosti.
Časem se mu podařilo vybudovat si skutečně silné postavení , získal si řadu přátel a pochopitelně i nepřátel. K jeho smůle nakonec jistá část jeho nepřátel došla k závěru, že Rasputina se bude možné zbavit jen násilím.
Hrotem spiknutí se stal princ Felix Jusupov, mírně zženštilá figurka o jehož sexuální orientaci, vzdor tomu , že byl ženatý, kolovala řada nepěkných fám. V noci na 30 prosince 1916 podal Jusupov ve sklepě svého domu Rasputinovi sušenky a sklenici vína, obé vylepšené kyanidem draselným. Zbylí spiklenci čekali na výsledek o patro výš. Rasputin si sice dopřál vína i sušenek, leč jed jaksi nezafungoval. Existuje slušná řádka teorií vysvětlujících selhání jedu, opakovat tu všechny nechci a vybrat tu nejvěrohodnější neumím. Podstatné je , že i přes selhání jedu, spiklenci byly odhodláni dotáhnout věc dokonce za každou cenu.
Jusupov ponechal Rasputina ve sklepě a odešel se poradit s ostatními. Zpátky se vrátil s pistolí a v nestřeženém okamžiku po Rasputinovi vystřelil. Po výstřelu se Rasputin zhroutil, o pár okamžiků později doktor Lazovert konstatoval jeho smrt. Většina dostupné literatury uvádí, že vzápětí se všichni jali oslavovat mnichovu smrt, já osobně mám pocit že se pokusily „přepít“ své svědomí nebo strach a možná obojí. O emocích bublajících pod povrchem svědčí i jednání Jusupova. Sběhl do sklepa a počal tam do těla bušit pěstmi. Po několika úderech Rasputin otevřel oči.
Vyděšený Jusupov utíkal za svými komplici , v patách za ním se plazil krvácející Rasputin a řval jako lev. Byly na něj vypáleny další čtyři kulky. Strach, panika a možná i nenávist dohnala Jusupova tak daleko, že do bezvládného těla bušil kovovou tyčí. Pak jej převázali provazy , zabalili do závěsu, uprostřed noci jej odnesli k řece a vhodily do ledové vody. Tělo bylo druhý den nalezeno o sto metrů níž po proudu. Podle pitvy se Rasputin utopil.
Navzdory tomu že carevna brala útok na Rasputina velmi osobně, Jusupov dostal jen mírný trest, byl vypovězen z Petrohradu na svůj vlastní statek, z čehož lze vytušit , že spiklenci měli velmi mocné přátele. Po únorové revoluci v roce 1917 byl Jusupov už zpátky, po listopadové revoluci v tomtéž roce usoudil že sovětské Rusko nebude pro něj tím pravým místem a podařilo se mu proklouznout do Paříže. Z výtěžků knihy ve které popsal Rasputinovu vraždu , zde žil spokojeně až do své smrti v roce 1967.
Sluší se ještě říct, jaký dopad měla Rasputinova smrt na nevyléčitelnou chorobu malého careviče. Pokud je mi známo, stav Alexeje Nikolajeviče se příliš nezměnil, dál se prodíral neradostným dětstvím mladého dědice trůnu, který si nemůže dovolit žádnou klukovinu, jednak kvůli důstojnosti a druhak kvůli své chorobě. Jakékoliv starosti s jeho zdravotním stavem pozbyly smyslu 17. července 1918 , kdy byl na Leninův příkaz ve sklepení jednoho domu v Jekatěrinburgu, zastřelen rudým komandem , spolu se svými čtyřmi sestrami, matkou i otcem…
… v tom našem světě , na naší planetě, vládne bůh soudruh dobrodruh…(D.Landa)
Tento článek byl napsán pod dojmem z listování Bibliografickým slovníkem úkladných vrahů, od George Fetherlinga, kteroužto knihu ovšem nemůžu s čistým svědomím doporučit. Na souvislé čtení je těch atentátů přecijen moc a člověku brzy začnou splývat jeden z druhým. Jako zdroj informací se mi také nezdá úplně ideální, ačkoliv jednotlivé stati jsou informačně bohatší a sepsané poněkud konzervativnějším stylem než moje převyprávění, mám nepříjemný pocit, že autor někdy bere fakta poněkud zkratkou. Ale jako letmý všeobecný přehled nejvýznamnějších atentátů ta kniha smysl má. Jen pak možná budete mít pocit, že dějiny lidstva jsou dějinami nesmyslné krutosti.
Komentáře
(lední brtník - Mail - WWW) Vloženo 18.05.2005, 21:14:22
assassions se jmenuje jedna z nejhezčích písní marillion
V.P.Borovička: (aTeo ;) - Mail - WWW) Vloženo 18.05.2005, 22:10:24
"Atentáty, které měly změnit svět"
Je tam popsána vražda Rasputina, série atentátů na Alexandra II, Maratova smrt a spousta dalších. Doporučuju.
(binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 18.05.2005, 22:14:21
aTeo.. máš pravdu, Borovička bude asi vydatnější.. tohle je vážně takové letem světem.. ale zase jsou tam i atentáty na celebrity např. na Lennona.
Atentát... (galahad - Mail - WWW) Vloženo 22.05.2005, 14:43:23
...nemůže změnit svět, tak jak bychom si přáli. A to dokonce ani když se smrt dotyčného jeví býti veřejným zájmem. Naše pokrytecké dušičky vždy bude děsit drzá přímost takového činu a vždy jej označí za zločin a proto se najde dost a dost jedinců ochotných následovat příklad oběti... Svět se tedy možná změní, ale nikdy k lepšímu...
(binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 22.05.2005, 21:00:36
"vždy jej označí za zločin" myslím že to není pravda. Jen málokdo si dneska troufne tvrdit, že Kubiš nebo Stauffenberg se dopustili zločinu. Nicméně zhodnotit co jejich činy přinesli je těžké. Stál jeden Heidrych za jedny Lidice? A co kdyby Hitler zemřel v roce 1944. Možná by pak nedošlo v bezpodmínečné kapitulaci , nemuselo by pak dojít k důsledné denacifikaci a u moci by v Německu zůstala nějaká soft verze NSDAP. To by asi nebylo úplně dobře. Ale co kdyby se povedl některý z časnějších atentátů na Hitlera. Pár jich před válkou bylo. Třeba by pak ani k válce nedošlo...no jo... ale to by zase v Německu zůstali u moci nacisté...
Takhle by klidně člověk mohl dojít k pocitu, že proti tyranům se nikdy nemá pozvednout zbraň , že osobnost v dějinách skutečně nic neznamená , že dějiny mají takovou setrvačnost, že je jedna smrt navíc stejně nezmění... a já si nejsem tak úplně jistý, jestli se mi tyhle závěry líbí...
(galahad - Mail - WWW) Vloženo 23.05.2005, 05:54:43
"...označí vždy za zločin..." jsem myslel v době těsně následující po provedení atentátu. Ale uznávám, že to moje tvrzení asi bylo příliš absolutní a s tak krajní možností jako je odstranění diktátora Hitlerova kalibru mne hned nenapadlo. V jeho případě by to možná bylo malinko složitější. Kdyby byl zabit ještě před válkou - nějaký prozíravý SA-mann by ho odpravil třeba už v roce 1933 - k válce by možná nedošlo a ani Německo by nemuselo zůstat nacistické, alespoň ne po nějakou dlouhou dobu. Hitler by se totiž asi těžko nahrazoval.
Za takových okolností by atentát určitě za zločin považován byl - v roce 1933 toho Dolfi za sebou neměl tolik, aby byl na zabití a i když by se nic nestalo... nikdo by nevěděl, že kdyby zůstal naživu, bylo by to jinak...
Ta dějinná setrvačnost...něco takového dozajista existuje, ale i její energie je omezená tak, jak omezené jsou lidské zdroje (počet a schopnosti potenciálních náhradníků) Osobnost v dějinách něco znamená - osobnost je tvoří...
(Radost - Mail - WWW) Vloženo 22.06.2005, 15:24:02
V MLÁDÍ ANARCHISTA
V Brodě nějakej Šoupal
v mládí anarchista
četl Kropotkina
a pak v Žitný zastřelil
Rašína
Na starý kolena
se vrátil z krimu
a když přišel do hospody sedal si zásadně do rohu
aby měl krytý záda
(Miloš Doležal, Obec, 1996)
(Radost - Mail - WWW) Vloženo 22.06.2005, 15:24:49
V MLÁDÍ ANARCHISTA
V Brodě nějakej Šoupal
v mládí anarchista
četl Kropotkina
a pak v Žitný zastřelil
Rašína
Na starý kolena
se vrátil z krimu
a když přišel do hospody sedal si zásadně do rohu
aby měl krytý záda
(Miloš Doležal, Obec, 1996)
(Radost - Mail - WWW) Vloženo 22.06.2005, 15:25:38
V MLÁDÍ ANARCHISTA
V Brodě nějakej Šoupal
v mládí anarchista
četl Kropotkina
a pak v Žitný zastřelil
Rašína
Na starý kolena
se vrátil z krimu
a když přišel do hospody sedal si zásadně do rohu
aby měl krytý záda
(Miloš Doležal, Obec, 1996)
Poděkování (Peter - Mail - WWW) Vloženo 29.09.2009, 20:27:50
Děkuji moc mi tenhle článek pohmohl do dějepisu :-)thx
Přidání komentáře...