DOMŮ
6.05.2005
Podivné projevy pocitu povinnosti
Na každého člověka je zákonem naložen jistý objem povinností a stát dokonce u mnohých přímo dohlíží na jejich plnění. Jeden starý vtip říká: „Myslíte si , že se o vás nikdo nezajímá? Zkuste letos nezaplatit daně!“ Pak ovšem existuje ještě jiná suma povinností , u nichž člověk mnohdy ani netuší, jestli je nařizuje nějaký paragraf a i kdyby je nařizoval, tak výzvu ke splnění této tušené povinnosti lze snadno ignorovat, protože tyto výzvy zpravidla přicházejí v okamžiku ,kdy je zákonný dohlížitel daleko předaleko.Nedávno jsem si znovu uvědomil, jak zvláštní „zvíře“ jsou tyhle pocity povinnosti. Člověk leckdy ani netuší, kde se vlastně berou a proč. Nedokážu přesně říct, jestli můj pocit, že by člověk měl nějak zasáhnout , když se kolem něj děje něco co se viditelně dít nemá, je vštípený výchovou nebo spíš nějakým vytrvalým nenápadným společenským tlakem, příkladně častým opakováním výzvy: „Nebuď lhostejný“. Sám sobě tedy v tomhle bodě tak úplně nerozumím a možná proto mě tenhle pocit povinnosti občas dostává do podivných situací, někdy i poměrně dost nepříjemných.
Dostát tomuto pocitu povinnosti občas bývá jednoduché. Nejsem zrovna žádný drobek , s holicím strojkem se potkávám dost nepravidelně a celý svůj zjev dokážu podtrhnout poměrně zvučným hlasem, takže když si nedávno jakýsi přiopilý mladík vyléval zlost na vybavení tramvajové zastávky, stačilo ho trochu zastrašit. Pak po mě sice sem tam vrhal zuřivé pohledy, ale víc nic. Podobným stylem se mi už párkrát podařilo odehnat příliš dotěrné bezdomovce, či jiné agresivně žebrající existence, zkrátka, moje ne úplně foremná figura mi v tomhle ohledu dost dobře slouží a tudíž ačkoliv se kvůli tušeným povinnostem ocitám leckdy i poměrně blízko maléru, tak na skutečnou rvačku nedošlo ani nepamatuju.
Asi nejmenší dušička ve mně byla při dvou abych tak řekl památných případech. Památných proto, že na ně rozhodně jen tak nezapomenu a poměrně často o nich vyprávím. V tom případě ze kterého mám dodnes dobrý pocit, jsem se vyskytoval já, jeden skutečně kurážný svalnatý mladík , dva kluci co vzhledem trochu připomínali anarchisty a deset rozdováděných adolescetních slávistů. Kdyby tehdy došlo na skutečnou fyzickou konfrontaci, ten nejlepší poměr sil s jakým bychom mohli počítat , byl čtyři ku deseti v neprospěch těch hodných, je ovšem na debatu , jestli bych do počtu čtyř opravdu měl zahrnovat oba nevině napadené anarchisty , především proto, že jejich bojeschopnost se s v ten okamžik efektivně rovnala bojeschopnosti vyděšeného králíka.
K celému incidentu s napadením anarchistů došlo v tramvaji plné lidí. Deset přiopilých slávistů si namátkou vybralo svoje terče a pokusilo se je vytáhnout ven. Ze všech lidí reagoval jen jeden mladý svalovec, který se útočníkům pokusil postavit fyzicky a o pár vteřin později já, když jsem ve snaze vyhnout se rvačce, celé skupince výtečníků oznámil, že pokud nenechají toho blbnutí, všechny je ihned pozatýkám.
Prohlášení to bylo tak nebetyčně drzé, že omezené mozky slávistů dospěly k nesprávnému závěru, že takhle drzé prohlášení prostě musí být pravdivé a podařilo se mi je tímto trikem úspěšně vypakovat z tramvaje, aniž by kdo došel k úhoně. Je otázkou jestli bych si na podobné fanfarónství troufl, nepotkat se krátce předtím s několika dvojdeckami bílého a co bych tedy vlastně udělal , kdybych se do stejné situace dostal za střízliva, naštěstí je to ten druh otázek , na které člověk nemusí odpovídat, protože to stejně nejde.
Tehdy celou situaci nesprávně vyhodnotili výtržníci, kdysi dávno jsem se jednoho nesprávného hodnocení dopustil já a mám dojem, že mě ten omyl tehdy stál hezkých pár uncí sebevědomí. Nevím přesně kdy se to stalo, vzpomínám si jen, že děti byli malé, kluk snad dokonce ještě na kočárku. Stály jsme tehdy na autobusové zastávce, já , moje žena a obě děti, když pod přijíždějící autobus někdo hodil dělbuch. Příšerně jsem se vylekal, děcka pochopitelně taky a stejně tak i dvacetihlavý dav čekajících. Pachatele jsem tušil v hloučku školáků a prakticky ihned jsem se na ně obrátil s poměrně dost výhružně formulovanou otázkou: „Kterej debil?!“
K mojí smůle v tom ti mládenci byli nevinně a k atentátu se přihlásil zjevně vyšinutý třicátník, minimálně o hlavu větší a dobrých dvacet kilo těžší než já. Když se tenhle dáreček prodíral davem ke mě, všichni mu pochopitelně uctivě uhýbali. Zastavil se přede mnou a nepříliš zdvořile se otázal jestli mám nějaký problém. Jasně že jsem měl problém! Usilovně jsem přemýšlel jestli to bude vypadat hodně blbě , když začnu v panice ječet. Mám nepříjemný dojem ,že jsem blábolil něco, co si radši nechci pamatovat a pokud si to moje žena pamatuje, doufám, že si to nechá pro sebe. Naštěstí se pomatený dělbuchometčík spokojil s tím, že mě zjevně vyděsil k smrti, otočil se a nastoupil do autobusu. Když viděl jak strašně moc se mi ulevilo, pokusil se ještě z autobusu vystoupit, snad aby mi řekl pár slov ale dveře se zavřely a bus odvezl ten pytel problémů pryč a já ho už nikdy v životě neviděl a dá-li bůh už ani neuvidím.
Správně vyhodnotit co se vlastně děje, je řekl bych, klíčové. Někdy se stane, že člověk sleduje jakési komparsisty během krátkého výstupu při jejich cestě napříč jeho životem a vůbec vlastně neví, co ti lidé hrajou za kus a kdo je v té hře kdo. Před pár dny jsme se synem stáli na jiné zastávce , tentokrát tramvajové , když najednou upoutala naší pozornost jakási pohublá fúrie neurčitého věku , od účesu po tenisky z ní čišelo , že má nakročeno ke kariéře bezdomovce. Tahle poděska, na to že bylo deset dopoledne už slušně podroušená, s hlasitým nadáváním mlátila jakousi postavu zhroucenou na lavičce, z kteréžto postavy se časem vyklubal její manžel.
Syn pozoroval tu scénu levým okem vystrašeným a pravým okem potěšeně blýskajícím nad každou novou, pravděpodobně jemu dosud neznámou nadávkou, ačkoliv by asi bylo přesnější napsat, že se pokoušel oběma očima a oba postoje zároveň. Ženština, napohled spíše drobnější, zasypávala svého rovněž viditelně nestřízlivého manžela deštěm ran, nadávek a plivanců. Měl jsem sice neodbytný pocit, že člověk by se na to neměl jen tak koukat, ale na druhou stranu, neměl jsem nejmenší ponětí o co tady jde, jít pomáhat chlapovi proti ženský mi přišlo divný a už vůbec nemluvím o tom, že jediné co by jim oběma mohlo skutečně pomoct , byla záchytka a několik měsíců protialkoholní léčby.
Pak se ale chlap najednou zvednul z lavičky, ženská polekaně uskočila stranou , chlap udělal několik těžkých potácivých kroků jejím směrem a mě překvapila moje vlastní reakce. Ačkoliv to byli pořád stejní statisté ve hře na kterou jsem přišel doprostředka, tomuhle jsem tak nějak rozuměl. Jakýsi hluboko vštípený atavismus mě přiměl zbystřit a nakročit směrem k nim, protože chlap přece ženkou bít nesmí. Tahle ženská se ani nepokusila utéct, jen stála a křičela. Jenže, chlápek se dopotácel téměř před ní, padnul na kolena , sepnul ruce a tiše ji o něco prosil. Dočkal se jen toho, že k němu přiběhla , začala ho znovu bít a jekot už zase vystřídal proud nadávek. A já už zase ničemu nerozuměl. Prostě jsem nevěděl co bych měl udělat. Jakmile tedy přijela moje tramvaj, popadli jsme se synem nákup a nastoupili. Chlápek dál klečel a ona mu plivala do obličeje ještě když tramvaj zajela za zatáčku. Byl jsem z toho poněkud bezradný a kluk taky koukal jako, že neví co si o tom má myslet. A tak jsem si řekl, že na výchovné působení je čas vždycky a synovi jsem vysvětlil, že takhle dopadne taky, pokud ta jediná věc kterou se naučí dělat pořádně, bude vzpírání půllitru. „Tyy vole , nářez“ pravil na to kluk, a měl pravdu.
Komentáře
co se v knajpě uvaří, (dáma s laufem - Mail - WWW) Vloženo 06.05.2005, 07:19:36
to se na zastávce sní. Obdivuju lidi, kteří se umí chovat:-)))
Tyy vole, nářez !!! (galahad - Mail - WWW) Vloženo 06.05.2005, 17:00:58
Jsem si tuhle větičku nedávno také několikrát zopakoval... Na I.P.Pavlova se mi jednou stalo, že jsem byl osloven dámou vzhledu velmi podobného tomu, který jste popsal: "Nemáte deset korun chleba...?"
Charitativní náladu mívám málokdy, ten den jsem ji zrovna neměl. A navíc, věřte nevěřte, neměl jsem drobné. Takže jsem oné dámě řekl na odpověď jen zakroutil hlavou. Kam se poděl ten její pokorný výraz, nevím a asi bych o tom ani nepřemýšlel, kdyby jeho odchod neprovázelo ječení: "Vy ste totiž šichni hrozně chudý, co...?!"
Už mě seřval kdekdo za kdeco, ale ženrák za to, že se s ním nedělím o výplatu...no všechno je jednou poprvé...
(galahad - Mail - WWW) Vloženo 06.05.2005, 17:02:01
ehm...chtěl jsem říct "na chleba"
Kdyby desperádi tušili, (aTeo ;) - Mail - WWW) Vloženo 06.05.2005, 20:17:04
že za tebou stojí teroristická organizece Al Kaida, BinLádine, v hrůze převeliké prchali by v dál...
Žebráci (Tomáš - Mail - WWW) Vloženo 12.05.2005, 08:55:00
Jednou na nádraží na mě vybalil somrák historku o tom, jak se potřebuje nutně dostat do Žatce (takřka standartní příběh). Byv vybaven jízdenkou SONE+, která ještě nepozbyla platnosti a kterou jsem již nepotřeboval, daroval jsem mu ji s tím, že na to dojede nejen do Žatce, ale téměř kamkoliv bude chtít ... opět se mi potvrdilo rčení, že nejvíc člověka nasere, když se mu splní vlastní přání
Přidání komentáře...